Ráno vyrážíme do hor, zatím podle mapy, vyvážíme Formanem věci tak
vysoko a blízko k jezeru, jak to jen jde. Forman si v lesácké cestě
vede dobře, naštěstí není náš, takže nás to tak nemrzí. Asfaltová cesta
se mění v prašnou, serpentinami vedenou cestičku, poté spíš pěšinku.
V okamžiku, kdy má i tato pěšinka zřejmou tendenci napojit se na koryto
potoka a harcovat bahništěm, je jasné, že dál se Formanem nepojede. Vysedáme,
balíme do batohů to nejnutnější na postavení základního tábora u jezera
- pro zbytek materiálu se vrátíme později.
|
Jak vidno, věcí jsme měli požehnaně. Kufřík zcela vpředu je Čestmírova kamera, hned vedle je můj modrý batoh, Kliďas láduje svoji Gemmu (stan) do Gemmy batohu. No a Yenn si skládá džíny, když se před tím převlékla do výsadkového... |
Forman zaparkován v maskovacím podrostu a my vyrážíme. Určuji azimut,
soudím, že pěšinka, v níž se proměnila naše vysokohorská silnička, nás
dovede až téměř k jezeru.
Po 10ti minutách chůze pěšina mizí. Rozhlížíme se a míříme podle
azimutu přímo vzhůru, kolmo ke svahu, abychom to utrpení měli co nejrychleji
za sebou. Čestmír hrdinně natáčí na svou pětikilovou kameru.
Další překvapení: medvědí palouček - spousta stop po medvědech,
všechny relativně čerstvé. A ožrané borůvky. Kliďas si připíná svůj perkus
k pasu a já povoluji pojistku na pouzdře tanta. Padají vtipy typu: „Je
to hnědé, sedí to vedle Kliďase a dělá to brum-brum..."
Po čtyřech hodinách chůze terénem vhodným spíše pro výstup na laně
se dostáváme na jakýsi kopec poskytující poměrně solidní výhled po krajině.
Shazujeme batohy, odpočíváme, popíjíme zbytky vody a ožíráme borůvky, které
medvěd ještě nezkonzumoval. Jsou opravdu kvalitní, vysokohorské.
Rozhlížíme se. Ač podle mých předpokladů má být jezero v podstatě na dohled,
nevidíme nic. Konsultujeme mapu, buzolu, zdá se, že já budu inzultován.
Nakonec po dlouhé a vzrušené diskusi s Kliďasem a s Yenn určujeme nový
směr...
Bohužel, změna směru znamenala spustit se po hraně kolmé stěny a
přejít rozsáhlé kamenné pole. Potom už stačilo probrodit se menší bažinou
a celou výškovou ztrátu způsobenou sestupem a traversem ze stěny dohonit
výstupem po ohromném svahu s nechutně kluzkou travou.
Jsme v půlce svahu, sedíme vyčerpaně u jakéhosi potůčku, který zdatně vypíjíme.
Od odchodu z hory uplynuly už více než dvě hodiny.
Spasil nás nějaký Francouz, který procházel kolem, první člověk,
na kterého jsme tu v horách narazili. Až on nás ujistil, že jsme opravdu
300 metrů pod pěšinkou vedoucí k jezeru a že potůček, jenž proléváme hrdlem
vytéká z jezera.
Posíleni dobrou zprávou se škrábeme z posledních sil na pěšinku. Opravdu,
je tu značka - štráf žluté barvy štětkou na kameni, ale je i se šipčičkou
na jiném kameni a nýpisem „Lac des Truites". Za čtvrthodinku
vidíme za záhybem hory jezero. Škrábu se ze všech sil přes poslední kameny.
Konečně, Caen Morhen, posvátné Jezero Druidů.
Jsme na místě, všichni dojati.
Máme za sebou více než 7 hodin pochodu - všichni se jdou s radostí
vykoupat do jezera, jak si slíbili při výstupu, jen já začínám kroužit
okolo s kamerou, abych ulovil snímky a natočil něco záznamu.
Jediní, koho náš příchod mírně rozladil, byli dva francouzští rybáři, kteří
nelibě nesli, jak se hlasitě rochníme ve vodě. Až zítra vybalíme člun a
potápěčské nádobíčko, patrně to ponesou ještě hůře.
Jezero je nádherné, umístěné v malinkém údolíčku ve výšce asi 1800 m.n.m.
Má trojúhelníkovitý tvar a rozměry asi tak 300x400 metrů. Nad jezerem se
už tyčí Pic du Saint Barthelmy - Hora sv. Bartoloměje, nejvyšší hora v
této oblasti. Ač je jezero tak vysoko, překvapivě nebylo nijak studené.
Po večeři se jde spát, aby se nabralo sil na zítřejší výstup s technikou.
Ještě před západem slunce hledím do kraje; v dálce se tyčí Montségur,
vedle něj zapadá slunce.
