V noci lehce sprchlo, náš stan byl lehce namočený. Jinak ráno vypadá
na pařák, jako byl včera. Po paštikové snídani si na záda bereme prázdné
batohy a vyrážíme po hřebenech, po cestičce, jíž jsme včera přišli.
Po cca. devadesáti minutách velím odbočit z hřebenové cesty a sejít do
údolí, kde tušíme náš vůz. Procházíme kaňonem a po další hodince jsme na
asfaltce. Čenda s Kliďasem vyrážejí pro auto a my s Yenn do vesnice najít
krámek s potravinami. Spojení zprostředkovávají osvědčené vysílačky.
|
Bivakujeme u jezera. Žlutý stan je můj a Yenn, v zelené Gemmě spí Kliďas a Čestmír. Ten bordel mezi tím je naše kuchyně a sušárna zároveň, malé jezírko vzadu je pračka - většinou bublinkou, na noční provoz... |
Akce Přesun je bez problémů, u krámu furiantsky nakupujeme nejenom základní
potraviny, ale i laskominy, je nám zřejmo, že po výstupu nám do zpěvu nebude.
A budoucnost nám dala za pravdu.
Formana parkujeme tam, kde jsme sestoupili z cesty po hřebenech, rozhodně
se nám nechce opakovat včerejší terénní vlnku. Batohy máme ještě těžší,
než včera. Já si nakládám potápěčskou bombu (bratru 20kg) a skoro
kompletní výstroj plus pár konzerv, Kliďas si láduje do Gemmy člun
a Yenn bere kompletní proviant. Jen do Čestmírova batohu se nedá
nic nacpat, tak tam Čestmír nese akorát dvě láhve coly a sušenky. Alespoň
mu k pasu připínám potápěčská závaží.
Vyrážíme ve tři hodiny vzhůru po úbočí lesnatého kopce. Procházíme
jakousi dobytčí ohradu a po pár minutách se napojujeme na bílou značku
kvalitativně stejně provedenou, jako naše žlutá. Smůla je, že nám zatím
není systém pyrenejského značení příliš zřejmý. Cedule nás upozorňují,
že procházíme středem medvědí zóny, Kliďas nesundává ruku z perkusu.
Někde výše si Čenda, jehož lehký batůžek dovoloval mnoho rozverných myšlenek,
zalezl do křoví. Slyšíc, jak se někdo blíží, zabručel z křoví a vyskočil
na pěšinku. Natrefil na mě a málem také na moje tanto. Naštěstí se
mu nic nestalo...
Jdeme horským údolím, v dáli se tyčí hřebeny hor, po nichž jsme šli. Nad
nimi se ležérně převaluje mlha, na níž je evidentní, že přemýšlí, zda se
má spustit do údolí, nebo zda je jí na vrcholcích lépe.
V okamžiku, když se přibližujeme průsmyku, kde se kříží několik cest, z
nichž jediná je ta pravá, hřebenová, kterou se musíme vydat a rozhodně
nepatří k těm nejsnáze identifikovatelným, se mlha rozhodla přeci jenom
sestoupit do údolí. Situace je nám jasná a jakkoliv se ploužíme vyčerpáni
těžkou bagáží, vyrážíme zběsilým sprintem, abychom stihli doběhnout k cestě
dříve, než mlha. Mlha, ač za sebou také dnes měla jednu vrcholovku, byla
evidentně v lepší formě. Cestičky dosáhla jako první.
Proklínáme život, Pyreneje a bohy. Není vidět na krok, krajinu jako
by zalili mlékem. Nakonec se škrábeme jakousi strží plnou kamení a kleče
vzhůru. Narážíme na značku a jdeme po hřebenech.
Přelézáme elektrickou ohradu pro dobytek, není nám na ní nic nápadné. Mělo
by. Jsme už unavení. Co chvíli odpočíváme, lehké oblečení je naprosto
promočené od mlhy, v botách čvachtá. Jdeme a jdeme. Podezření narůstá,
cesta se nám nějak nezdá, ale sil na přemýšlení moc nezbývá. Jako berani
funíme do kopce. Batohy těžknou každým krokem, domnívám se, že mi někdo
za mnou pravidelně, krok co krok, přikládá jeden velký balvan.
Trklo nás to až v okamžiku, když už nebylo kam stoupat. Před náma
ještě sto metrů výstupu, a pak šly všechny cesty dolů. Před námi poslední
štít hor, pak jen stíny v hloubi pod námi. Je 20 hodin a já, těsně
před naprostým vyčerpáním, konstatuji, že jsme zabloudili a jsme na naprosto
jiném hřebeni hor, než bychom být měli. Krátká debata, odhazujeme batohy
a spouštíme se traversem dolů z cesty ve směru, kde tušíme jezero.
Do setmění nám zbývá mizerná hodinka a situace začíná být hodně kritickou.
Mokrá kleč a tráva, nechutné balvany, spouštíme se „prdelačkou"
- kloužeme po zadku ze štítu, protože jinak se nedá. Jsme promočeni na
kost, poškrábaní od keřů a kamení. Nejdříve vedu sestup já, potom, když
už mi nezbylo sil, hledá cestu Kliďas. Místy slézáme dvoumetrové převisy,
jistí nás jen kořeny a trsy borůvčí. Je deset, tma jako v prdeli,
mlha, pro níž nejsou vidět hvězdy usnadňující orientaci, a zaalokovat si
jezero podle kompasu mne ráno nenapadlo... Začínáme cítit průser, hulákáme
o pomoc až k ochraptění, ale hory spí.
Opatrně pokračujeme. Jdu za Kliďasem, když vtom slyším jemné čvachtnutí.
Kliďas sedí na bobku u čehosi tmavého a nahoru, směrem, kde tuší mou osobu
šeptá: „Voda, tady je voda..."
Beru kámen, házím jej: „Čvacht" - opravdu voda. Ale která?
Jezera jsou tu dvě. Jezero Druidů a Jezero Ďáblovo. Pokud
je to Ďáblovo, musíme přelést velkou skalní stěnu, jinak se k našemu jezeru
nedostaneme. Sedám na zadek vedle Kliďase a šeptám mu, že dál už nemůžu.
Naklání se ke mně a říká mi totéž. Vysvětlujeme Yenn situaci.
Nakonec to rozhodla Yenn, převzala vedení a po břehu jezera, po
hraně skal se vydáváme kolem vody, abychom vyzkoumali co je to zač. Nakonec
nás skály svádějí příliš daleko od vody, slézáme k jezeru a jdeme vodou.
Jednou jsem sklouzl po kameni a padl břichem přes kámen, hlavou do vody.
Už ani nemám sílu se zdvihnout. Kliďas mi vytahuje za vlasy hlavu z
vody, stavím se na nohy a jdu jako robot. Všichni bojujeme sami se
sebou.
Konečně jsme se dostali na jakýsi rovnější břeh. Kliďas udiveně kouká
na svoji nohu, má ji v něčem, co vzdáleně připomíná stan. Budíme všechny,
kdož jsou uvnitř a oni potvrzují - žlutý a zelený stan jsou hned vedle
nich; to už ale Čestmír stojí v našem kotlíku a křičí radostí.
Všichni, jak jsme tu, padáme na kolena a děkujeme všem bohům,
na něž si dokážeme vzpomenout. Je jedenáct hodin, po osmi hodinách jsme
dorazili do tábora.
Shazujeme mokré věci - tj. vše, co jsme měli na sobě, a převlékáme se do
suchých, s drkotáním zubů zalézáme do spacáků. Sláva stanům, sláva suchu
a spacákům z Thinsulate!!!
[Zpět
o menu]