Ráno je, jak jinak, deštivé a mlhovité. Oblékám si neoprén, abych si
v něm dal vysokohorskou tůru, jako dokořenění nazouvám durch
mokré kanady a vyrážím s Kliďasem ke sv. Bartolomějovi. Cestu
již máme v malíčku, zvládáme ji bez problémů. Bombu ani můj batoh nikdo
neukradl - ó jak překvapivé. Když vidím, kudy všude jsem se škrábal
a bombou na zádech, pokoušejí se o mne mdloby a naprostá konsternace nastává
v okamžiku, když zjištuji, kam jsme až dobloudili.
Bylo odpoledne, Yenn s Čendou připravili něco borůvek s cukrem. Posílen
začínám připravovat výstroj na sestup. Kliďas se věnuje člunu; já budu
rejdit pod hladinou, on na ní. V okamžiku, kdy se trochu roztrhala mlha
jdu pod vodu. Čestmír mi tiskne do ruky baterku vecpanou do láhve od
coly; já sklerotik zapomněl baterku doma.
Yenn a Čestmír se chápou kamer a snímají běh věcí příštích. Přeplavávám
jezero a začínám v místech, kde tušíme největší hloubku. Zanořuji se,
chvilku setrvávám ve třech metrech, abych srovnal tlak a sestupuji níž.
Obeplavávám stěny, viditelnost je velmi dobrá, voda čirá a dobře prosvícená,
což je štěstí; Čendova baterka už dávno provlhla a je u Kliďase ve člunu.
Dno je kamenité, s nánosem prachového světlého bahna. Sem tam stromy,
zdá se mi, že jsou položeny všechny směrem od této skály, jako by do půlkruhu.
Ohmatávám skálu, plavu níž.
Odhaduji hloubku na osm-devět metrů, kleju v duchu jak starý námořník.
Pro tu zkurvenou rýmu nemůžu profouknout Eustachovu trubici a vyrovnat
tak tlak v hlavě s tlakem okolní vody. Přetlak drtí moji hlavu.
Zůstávám ještě deset minut v této hloubce, mám totiž neodbytný dojem, že
jsem zahlédl portál jeskyně nějakých 5-7 metrů pode mnou. Cíl se
mi zdá na dosah, ale utíká mi mezi prsty. Sestoupit nemohu, leda že bych
chtěl přijít o ušní bubínky a to nechci. Střečkuji, ještě chvíli šmejdím
v největší hloubce, kam sestoupím, a pak mířím na břeh.
Odstrojuji se a mlčím, v duchu nadávaje na prokletou rýmu. Pak shrnuji
pro ostatní, co jsem dole viděl během těch padesáti minut a vysílám
Kliďase pod vodu.
|
Kliďas vylézá z vody, v pravé ruce má nalezené prkno, v levičce pak ploutve. Maeweho kombinéza padla nám oboum. Neopren nás oba natolik nadchnul, že jsme se rozhodli do potápěčské výstroje invsetovat, pokud to při množství a náročnosti našich výprav bude možné... |
Kliďas šmejdí tak čtyři metry pod hladinou, jít hloub se po mé zkušenosti
obává. Nemá tolik praxe co já a ani mně nebylo po chuti jít do tak zoufale
neznámé vody sám. Takže jezero z nějakých 90% odhalujeme, ale těch 10%
je pro nás záhadou mlhavou i nadějnou.
Když se vynořil, táhnul s sebou prkno se čtyřmi vyvrtanými otvory,
čert ví, jak se do vody dostalo. Já jsem tam našel jen podivnou plastovou
nábojnici.
Mlha se snáší nad jezero a zamezuje dalšímu potápění. Bomba
je beztak prázdná a nemyslím, že bychom ji ještě měli příležitost naplnit
a vynést nahoru.
Otazníky nad jezerem přetrvávají, tajemství zůstává nepokořeno,
naopak, jenom hořce zachutnalo zklamání z nedosaženého cíle, jenž byl tolik
na dosah. Bylo tam opravdu něco? Nezdálo se mi to? Není to moje
zbožné přání, jež by mi umožnilo korunovat úspěchem tolikaleté dílo? Nevím.
Odpověď by mi dal slunečný den, 15kg hloubkové směsi a rozehnaná rýma.
Ani jedno zatím není... snad příště?
[Zpět
o menu]