Ráno máme pro Čestmíra dobrou zprávu - k jezeru se pro věci vrátím jenom
já a Kliďas; došli jsme k názoru, že to zvládneme pobrat. On odveze poštu
do města a bude se věnovat údržbě vozu. Je na něm vidět radost.
Formanem nás zaváží až k začátku naší dobře známé cesty, tentokrát si
vyšlapuji s kamerou, s Kliďasem jdeme do hor jako ostřílení horští
vůdcové. Vysílačky ladíme na domluvenou frekvenci, abychom byli ve spojení.
Dokumentuji celou cestu až k jezeru na kameru. Slunce vesele svítí,
zdá se, že příroda má radost, když jsme konečně přestali čmuchat kolem
jezera, tak se nám snaží odchod co nejvíce usnadnit, abychom se snad
ještě nezdrželi.
U jezera bylo tak pěkné počasí, že jsme se s Kliďasem jednomyslně shodli
na malé průzkumné akci. Při našem bludném sestupu ze svatého Bartoloměje
jsme si totiž všimli jakési malé jeskyně, tehdy však nebyla ani
chuť, ani nálada ji prozkoumávat. Nyní však hýříme ochotou ji navštívit.
Nafukujeme člun a plavíme se přes jezero, před výstupem ještě vysílačkou
seznamujeme Čendu s naším úmyslem a nakazujeme mu, aby nám koupil kakaové
mléčko v krámě, abychom se odměnili za náš výkon.
Vyrážíme. Naprosto nechápu, jak jsme to mohli v noci slézt, po vratkém
kamení a strmých stěnách se stoupá zle i ve dne. Jako mávnutím kouzelného
proutku se od sv. Bartoloměje žene mlha. Když jsme vystoupali k jeskyni,
už byla všude a snášela se na jezero. Se zklamáním zjišťujeme, že to, v
čem jsme viděli jeskyni je jen takový zvláštní převis z kamenů.
Prdelačkou se spouštíme k jezeru a rychle prcháme na člunu přes vodu. Je
zřejmé, že jsme zase něco pokoušeli nevhod.
Kliďas si nakládá potápěčskou bombu a pár drobností, já člun, neoprén a
zbytek věcí. Ještě táhneme dolů horu odpadků, které zbyly po francouzích,
je nám stydno nechat Caen Morhen v takovém stavu...
Loučíme se s jezerem.
Orientaci nám ztěžuje mlha, ale tentokrát se nenecháváme oklamat. Jdeme
přes hřebeny, potom nás v průsmyku potkává mladá paní se starším pánem.
Ptají se nás, na co máme pádla. Vysvětluji jí, že jsme jezdili na
člunu. Udiveně na mne pohlédla a ptá se, kde. „U jezera přece,"
prostoduše pravím. Je naprosto udivena, že až tam nahoře u jezera. Diví
se, cože nás to napadá. Nedalo mi, abych jí neobjasnil, že člun přeci člověk
potřebuje, když se potápí. Její údiv se stupňuje, už si všimla neoprenu
připevněného na batohu a uzávěru lahve. Kroutí hlavou a ptá se, odkud jsme,
když odpovídám, že z Čech, kroutí znovu hlavou a říká mi, že už o nás slyšela,
že jsme takový svérázný národ. Směji se tomu a loučíme se. Její otec (ten
starší pán) nám ještě vysvětluje, že to, co jsme považovali za zničenou
vesničku vysoko v horách zde v průsmyku, byl ve skutečnosti jen důl na
mastek zrušený těsně po válce.
Sestupujeme, dole už zase svítí sluníčko a na asfaltce na nás čeká Čestmír
i s vozem. Jsme dole s pětiminutovým zpožděním oproti původnímu odhadu,
což je velmi slušné, je lehce po čtvrté.
V kempu si dáváme sprchu, Yenn říká, že tu už somroval správce kempu
a byl nevrlý, že jsme mu včera neřekli, že tu zůstaneme ještě na jednu
noc. Yenn ho ujistila, že už tu spát nebudeme, jen se zapakujeme a zmizíme.
Na Čendou vypáčený žeton lezeme do sprch. Bohužel, automat byl již
opraven, takže žetony nešly vydolovat ven. Musíme tři vystačit se dvěma.
Kliďas a já se sprchujeme v pohodě, ale Čestmírovi ihned po důkladném namydlení
přestala téct teplá voda; musil ubožák mýdlo spláchnout v ledovém horském
prameni.
Večer se ještě vydáváme na Montségur, abychom si vychutnali západ
slunce nad hradem - jdeme na horu pozdě, aby žádného obejdu nenapadlo chtít
po nás vstupné. Na hradě nikdo nebyl a západ slunce je velkolepý.
|
Slunce zapadá nad hlavní věží Montségurské pevnosti. Kluci mi říkali, že se nemám dávat na uměleckou fotografii, že jsem mnohem lepší dokumentární fotograf. V jejich pojetí to ovšem znamenalo, že jsem natolik mizerný fotograf umělecký, že tou dokumentační tvorbou už nic nespasím, takže mi to nedalo a zafotil jsem si něco s nádechem kýče... |
Tím se také vyhýbáme správci kempu a usínáme s ušetřenými frantíky.
[Zpět
o menu]