V současnosti sledujeme, že stále více představitelů vědy přiznává, že Země ve svém nepřetržitém pohybu prostorem je v podstatě obří kosmickou lodí, v níž každý člověk je podobně jako kosmonauti vystaven neustálému působení rozličných kosmických vlivů, více či méně vědou poznaných a prozkoumaných. Chceme-li lépe určit a porozumět postavení člověka ve vesmíru, pak nejprve musíme objasnit mechanismy, které spojují Zemi s kosmem.
Dnes těžko chápeme neochotu středověku přijmou koperníkovský systém, který odsunul naší planetu ze středu vesmíru. Vše ukazuje na to, že také naši potomci se již v blízké budoucnosti s podivem zeptají, proč jsme se tak silně bránili přijmout pro ně tak očividnou skutečnost, že kosmos a člověk podléhají působení v podstatě stejných zákonů, neboť jedinec je do jisté míry miniaturizovaným kosmem a všechny bariéry, které jej měly chránit před účinky velkého kosmu, byly pouhou fikcí.
Změny ke kterým dochází ve vědomí a psychice člověka pokulhávají daleko za prudkým rozvojem přírodních věd. Rozum poplatný tradiční výchově se brání přijmout důsledky nových objevů a to co s sebou přinášejí odlišného od jemu známých představ o světě. Tyto důsledky objevů jsou často pro laika buď zcela nepochopitelné nebo jej nutí odvrhnout celý systém dosud akceptovaných hodnot a pojmů.
Věda samozřejmě dosud neřekla své poslední slovo. Zdá se, že stojíme teprve na prahu takových objevů, které zajisté donutí většinu z nás přistoupit z zásadní revizi svých názorů, týkajících se charakteru interakce mezi člověkem, jeho přirozeným prostředím a kosmem. Vědecký pokrok neprobíhá rovnoměrně a není ani rovnoměrně zastoupen v jednotlivých disciplínách lidského poznávání. Proto se také o významu určitých výzkumů pro rozvoj vzdálenějších oblastí vědy dovídáme až s určitým zpožděním, vzhledem k velkému posunu specializace. Spojitosti mezi zdánlivě nesouvisejícími objevy nejsou patrné ihned, a tak potenciál poznání dosažený v jedné disciplíně může vyvolat rozvoj disciplín stagnujících, či dokonce dočasně pozastavených.
Ještě Kant považoval prostor a čas za dvě naprosto odlišné kategorie. Od dob Einsteina jsou spolu neoddělitelně spojeny v jediné kontinuum. Heisenberg pak popsal látku jako strukturu, kterou je manifestována energie. Energie je totiž ekvivalentem hmoty, neboť hmotnost je základní fyzikální vlastností látky. Lze ji měřit, ale nelze určit její povahu. Hmotnost je na jedné straně mírou setrvačnosti tělesa (tzn. odporu, který klade urychlení) a na druhé straně mírou gravitace - síly, kterou je určité těleso přitahováno jinou hmotou, třeba Sluncem nebo Zemí. Přesto však můžeme v makroskopickém smyslu hovořit o kontinuu času, prostoru a hmoty. V takovémto kontinuu pak čas a prostor představují určitou soustavu vztahů vyjadřujících intenzitu potenciálů vyzařujících z hmoty rozptýlené ve vesmíru. Zatím co ještě před padesáti lety byl mezihvězdný prostor, rozkládající se za hranicemi zemské atmosféry považován za mrazivou pustinu s případnými shluky mrtvé hmoty, je dnes stále obecněji přijímáno stanovisko v souladu s nímž nejen sluneční soustava, ale i celý vesmír vykazuje určitou aktivitu.
Takže spíše moudrá rozvaha než-li hříšná smělost stojí na počátku koncepce, podle níž je vesmír vybudován stejně dokonale a funguje stejně precisně jako molekula kyseliny deoxyribonukleové (DNA) v jádře buňky. Podařilo-li se tedy alespoň částečně rozluštit genetický kód, pak by měli vědci spojit své síly pro nalezení astronomického kódu, blíže objasňujícího strukturu vesmíru.
Víme, že předávání informací není pouze doménou živých organismů, ale jde o podobný integrální atribut vesmíru jakým je například hmota a energie. Tímto tvrzením jsme se jak obsahově, tak i pojetím přiblížili ke kosmobiologické koncepci přírody. Ta tvrdí, že člověk není náhodným prvkem přírody izolovaným od jejích vlivů, ale organismem podléhajícím jejím obecným zákonům. Nový obsah a význam těchto zákonů, vztahujících se k relaci mezi člověkem a kosmem teprve začínáme hledat vědeckým a organizovaným způsobem.
Sovětský badatel A. Levit prohlašuje, že vesmír lze považovat za gigantický, přestože však jednolitý systém, vykazující jistou strukturu organizace. Představme si tedy vesmír nebo jeho část jako obrovské množství hvězdných podsystémů, po informační stránce spolu propojených. Dále předpokládejme, že v tomto obřím kybernetickém systému tvoří přenosové informační kanály gravitační vlny, to znamená, že řídící signály vznikají stimulací gravitačních polí. Gravitační vlnu si definujme jako lokální zakřivení geometrie časoprostoru, šířící se rychlostí světla a nesoucí energii. Vznikla by v případě prudkých a nesymetrických urychlení hmoty. Je však těžké představit si stupeň komplexnosti takovéhoto kybernetického systému, svou složitostí převyšujícího nám známé živočichy.
V. Ambarcumjan, sovětský astronom, hovoří přímo o bohatých a pestrých procesech života, vyskytujících se v kosmickém prostoru. Užívá úmyslně termínu procesy života, aby ještě silněji zdůraznil komplexnost a tím i autonomii mnoha vývojových procesů k nimž dochází v kosmu.
Připustíme-li, že také kosmické konfigurace jsou informačními strukturami, pak již těžko můžeme popřít tvrzení, že konfigurace mohou vyvolávat určité makroefekty. Nás totiž nezajímá energetický potenciál těchto konfigurací, ale pouze jejich struktura. Důraz položený na strukturu a ne na potenciál se stane srozumitelnější, umědomíme-li si, že genofond všech dnes žijících lidí, přechovávaný v molekulách kyseliny deoxyribonukleové, by zaplnil stěží jeden kubický centimetr.
Předpokládejme tedy, že naše galaxie je organizována po vzoru kybernetického systému, mnohem komplexnějšího než-li je nervový systém člověka. Předávání informací mezi galaktickým centrem a Sluncem, jako centrálním bodem naše soustavy, by vypadalo následovně: aktivita galaktického jádra je zakódována do gravitačních vln jako určitá informace; gravitační vlny dosáhnou středu slunční soustavy a vyvolají aktivitu korespondující s přenášenou informací.
Je potřeba si objasnit, jakým způsobem mohou být velice slabé gravitační vlny přijímány na tak velkou vzdálenost. Vždyť poměr gravitační energie například vůči energii elektromagnetické je 1 : 1035. I malý magnet ve tvaru podkovy snadno přitáhne hřebík a je tím pádem silnější než celý gravitační potenciál Země. Avšak takové objekty jako neutronové hvězdy, dvojhvězdy, pulsary a vybuchující nebo se ve zlomku sekundy hroutící supernovy jsou kosmické kolosy, které musí být zdrojem gravitačních sil velké síly. Posuneme-li však hřebík za určitou hranici, pak magnet přestane působit. Víme, že příjem elektromagnetické energie vysílané z větší vzdálenosti je možný pouze v případě, že je dostatečně zesílen souborem zesilujících rezonančních soustav. Rezonanční zesílení je však možné i při příjmu gravitačních vln a umožňuje dosáhnout vysokého stupně citlivosti. Příjem gravitačních vln je tedy možný, připustíme-li, že celá sluneční soustava pracuje jako gravitační rezonanční agregát.
Kybernetický systém není ve všech případech schopen předávat jednoznačné informace. Podobné těžkosti se musí vyskytovat i v případě informací kosmických. Zdá se, že tyto signály mohou být transmitovány gravitačními vlnami pouze tehdy, nalézají-li se kosmická tělesa v určitých, z našeho pohledu efektivních vzdálenostech. Kdežto Slunce začíná pracovat jako rezonanční agregát tehdy, když kolem něho obíhající planety jsou v konfiguracích korespondujících s oscilací nebo harmonickým charakterem gravitačních vln. (Klasická astrologie v tomto případě hovoří o harmonických a neharmonických aspektech, které vytváří Slunce s planetami nebo sami planety mezi sebou.) V tom okamžiku také začíná celý systém kmitat jako anténa, natolik citlivá, aby mohla účinně zachycovat gravitační zprávy, přicházející z galaktického centra, přestože nejsou adresovány speciálně nám.
Prováděné pokusy, beroucí na zřetel zvolna se pohybující planety naší soustavy při studiu sluneční aktivity, dosud nepřinesly jednoznačné výsledky, přesto však se podařilo prokázat, že velké sluneční erupce vznikají tehdy, když se Uran a Pluto, Saturn a Pluto nebo Saturn, Uran a Pluto nacházejí v úhlových vzdálenostech korespondujících s vysokofrekvenčními harmonickými kmity gravitačních vln. Rychle se pohybující planety působí v tomto procesu jako stimulátory.
Při hodnocení konfigurací planet obíhajících kolem Slunce je potřeba sledovat úhlové vzdálenosti mezi nimi a nerušené přechody z vyšších frekvencí kmitů na nižší. Pouze interakce mezi kmity o různých frekvencích totiž připouštějí dosáhnout stavu, který umožňuje činnost dynamicky řízené struktury. Vzájemné působení kmitů, stabilizujících vnitřní strukturu je tím silnější, čím snadněji struktura přechází od kmitů vyšší frekvence ke kmitům frekvence nižší. Existují určité statistické důkazy, že aktivita Slunce by mohla být řízena z centra galaxie, ale je rovněž možné, že aktivita Slunce je stimulována pouze planetami, které při seskupení v gravitačně efektivních vzdálenostech provevují své speciální vlastnosti. V takovém případě by bylo nutno považovat Slunce za osobitý rezonátor vibrující přirozeně a teprve sekundárně stimulovaný vibracemi celého planetárního generátoru, který by však z energetických důvodů nemohl aktivitu Slunce stimulovat okamžitě. Zesílení rezonance by pak znamenalo, že gravitační vlny přinášející informace převyšují energetický práh stimulace. Jakým způsobem je informace naočkována a jak je efekt sdělení manifestován zůstává nadále záhadou. Podobné otázky jsou mnohem lépe vysvětleny na úrovni molekulární biologie. O gravitačních vlnách jsme se toho dozvěděli poněkud více teprve nedávno díky pokusům Josepha Webera z University státu Maryland a důmyslným teoretickým konstrukcím profesora Bohdana Paczyńského, uskutečněným v šedesátých létech. Nové významné poznatky do diskuse o gravitačních vlnách přinesla trojice vědců: Taylor, Towler, Melniloch, která zveřejnila v únoru 1979 v časopise Nature výsledky více než čtyři roky trvajících výzkumů prováděných v Arecibo (Puerto Rico) a týkajících se signálů dvojice pulsarů, označovaných jako PSR 1913+16.
Zato však víme, že na Zemi se projevují poruchy magnetického pole, zemětřesení a cyklony i tehdy, když projevy sluneční aktivity nezasahují přímo naši planetu, tzn. když proudy plazmy vyvržené Sluncem minou Zemi.
Zde uváděná pozorování a závěry jsou přinejmenším alespoň z části potvrzena vědou a to v oblasti týkající se lidských funkcí. Charakteristická jsou statisticky zdokumentovaná pozorování M. Gauquelina, ředitele pařížské Laboratoře výzkumů sounáležitosti kosmických a psychofyziologických rytmů, týkající se efektu planetární dědičnosti. Tento efekt mj. spočívá na tom, že určité charakteristické konfigurace planet vyskytující se v okamžiku narození jednoho nebo obou rodičů se objeví v době příchodu jejich dítěte na svět, neboli jinými slovy řečeno, tyto konfigurace určitým způsobem determinují čas porodu. Nejsilněji se projevuje během poruch magnetického pole Země a co je rovněž zajímavé, zaniká v případě tzv. nucených porodů. Gauquelinovy výzkumy by mohly potvrzovat závěr, že možnost transmice kosmobiologické informace do určité míry závisí na relaci ostatních součástí soustavy vůči Slunci, jako jádru této soustavy. Jestliže je Slunce i Země aktivní, pak jsou podmínky pro přenos dobré.
Zajímavý empirický materiál poskytují výzkumy J. Nelsona, definující určitou závislost mezi poruchami v příjmu rádiových vln a pozicemi planet v naší sluneční soustavě. Prověřením údajů od roku 1932 zjistil, že většina magnetických bouří, způsobujících poruchy v příjmu rádiových vln vznikla v době, kdy se dvě nebo více planet nalézalo heliocentricky v úhlové vzdálenosti 0° , 90° nebo 180° . Jestliže na počátku výzkumu dokázal předvídat atmosférické poruchy z 85%, pak při zohlednění pozic všech planet dosáhl 93% pravděpodobnosti.
Výsledky, kterých Nelson dosáhl ve sféře sledování poruch rádiových vln, podpořily tradiční kosmobiologická a astrologická tvrzení, že planety stojící vůči sobě právě v těchto aspektech mají určitý neharmonický vliv na člověka. Nelson rovněž potvrdil, že aspekty 60° a 120° poskytují období bez jakýchkoliv poruch, což v astrologické doktríně odpovídá empiricky věky potvrzeným harmonickým vlivům na psychiku lidí. Zárověň prokázal, že čím více planet se nachází ve vzájemně neharmonických aspektech, tím silnější vznikají poruchy.
Stojí zato upozornit, že po dlouhý čas se žádný z radioastronomů neměl k tomu, aby vykonal takovouto práci, předem předpokládaje její negativní výsledek. Nalezení této korelace automaticky podpořilo tradiční astrologickou doktrínu, což bylo pro mnohé badatele naprosto nepřijatelné a poskytlo důvod pro tvrzení o nesprávnosti a neúplnosti těchto výzkumů. po ukončení své práce se Nelson, podobně jako Gauquelin v Evropě, setkal s ohromnými těžkostmi při jejím publikování tiskem. S neochotou se střetávají také práce z oblasti psychologie, madicíny či psychiatrie, jestliže existuje pouhé podezření, že by jejich výsledky mohly naznačovat nebo dokonce potvrzovat určité korelace, jejichž smysluplnost je tradičně uvažujícími badateli zpochybňována a priori.
Existují početná potvrzení těchto korelací. Výzkumy sovětských vědců Voleňského a Vladimirovského ukazují, že k poruchám oběhového a nervového systému dochází častěji při geomagnetických poruchách a trojice lékařů - O. Beckier, H. Fridmann a C. Bachman - statisticky prokázala zvyšující se příjem pacientů na neurologických odděleních ve frederickburgských nemocnicích. Dodejme ještě, že francouzský lékař Peumailloux již v roce 1964 na zasedání Britské lékařské společnosti statisticky prokázal spojitost mezi slunečními erupcemi a počtem infarktů. Doktor A. K. Podšibjakin z lékařské akademie v Tomsku poukázal na korelaci sluneční aktivity s počtem dopravních nehod. (Výše uvedené korelace lze snadno pochopit, uvědomíme-li si, že lidské smysly reagují na energii řádově 10-12 ergu.cm-2. Tato hodnota je během geomagnetických poruch překračována řádově stotisíckrát.)
Při objasňování určitých pozorovaných korelacích mezi člověkem, jeho psychickým světem a kosmem se proto můžeme odvolávat na kosmobilogický model předávání informací. Zdá se, že informace jsou přenášeny z galaktického centra do sluneční soustavy pomocí gravitečních vln, třebaže dosud nevíme jak. Sluneční soustava reaguje jako retranslátor těchto vln, ale pouze tehdy, když se planety nacházejí v úhlových vzdálenostech, ve kterých naladí rezonanční agregát, uskutečňující předávání kosmobiologického odkazu na příslušný kmitočet gravitačních vln. Drobná část této zprávy nějakým způsobem se dotýkající člověka, se ve zjednodušené verzi projevuje ve tvaru individuálního kosmogramu (horoskopu), zachycujícího základní psychofyziologickou strukturu člověka.
uvedená koncepce je jednou z nejnovějších hypotéz, týkajících se teoretického zdůvodnění vypozorovaných a prověřených tvrzení tradiční astrologie. K této hypotéze se přiklání pouze jeden z autorů, zatím co druhý se kloní k hypotéze, která pomíjí příčinný vztah a spočívá na zásadě nespojitosti vesmírných prvků. Lze dodat, že tyto hypotézy se nemusí nutně vylučovat, ale mohou být komplementární na vyšší úrovni, stejně jako kvantová teorie uvedla do souladu teorii vlnovou a korpuskulární.
První výzkumy týkající se zákona nespojitosti jevů provedl známý rakouský biolog P. Krammerer, který se soustředil na tzv. významné náhody, jako jsou např. šťasné dny hazardních hráčů. Po řadu let shromažďoval stovky takovýchto případů a posléze svou teorii publikoval v knize Das Gesetz der Serie (1919). Krammerer tvrdil, že náhody jsou projevem kosmického zákona, který působí nezávisle na příčině. Tento zákon nespojitosti jevů je do určité míry analogií obecné gravitace. Zatím co gravitace působí na každou hmotu bez výjimky, zákon Krammererovy série působí na formu a funkci. Jinak řečeno, je to určitá síla, která koreluje předměty a jevy podle jejich vzájemné podobnosti (sympatie) jak v čase, tak i v prostoru. Tato teorie je velice zajímavá, zejména vzhledem ke své podobnosti se světonázorem stoiků a se systémem astrologických korespondencí. A. Einstein označil Krammererovu knihu za "originální a v každém případě ne absurdní".
Dvojice jiných vědců rozvíjela teorii zákona nespojitosti, působícího ve vesmíru, dále. Jedním z nich byl W. Pauli, švýcarský fyzik, laureát Nobelovy ceny pro rok 1945 za formulaci základního zákona kvantové fyziky, nazývaného Pauliho vylučovacím principem a vypracování hypotézy o existenci neutrin. Druhým byl C. G. Jung, švýcarský psycholog, jehož idee měly velký vliv nejen na současnou psychologii (vytvořil analytickou psychologii), ale rovněž na filozofii, náboženství, etnologii, sociologii, pedagogii. Tuto teorii společně publikovali v knize Synchroniziät als ein Prinzip akausaler Zusammenhanhe (1952).
Jung, zabývající se symboly a jejich vztahem k podvědomí, se také zajímal o divinační systémy. Zkoumaje některé z nich prakticky, dospěl k závěru, že fungují překvapivě dobře, zejména tarot, I Ching (I King) a astrologie. Tu si také zvolil pro uskutečnění statistické zkoušky učinnosti mantických umění. Shromáždil horoskopy 483 manželských párů (celkem 966) a sledoval četnost výskytu tradičních aspektů, svědčících o dobrém partnerském výběru, tedy konjunkci Slunce jednoho z partnerů s Měsícem druhého nebo konjunkci obou Měsíců. Výsledky analýzy tohoto materiálu byly přinejmenším zarážející. Tyto aspekty se nevyskytovaly častěji, než jak by to předpokládal počet pravděpodobnosti (kdyby tomu tak bylo, pak by to naznačovalo, že existuje příčinný faktor), avšak mezi všemi zastoupenými aspekty se vyskytoval nejčastěji, přičemž pravděpodobnost tohoto uspořádání je velmi malá. Jungův závěr byl následující: "Statistický materiál ukazuje na to, že došlo k nepravděpodobnému případu kombinace, a to jak prakticky, tak i teoreticky, který se velmi dobře shoduje s tím, co se od astrologie očekává". Na tomto základě dospěl k závěru, že se tu projevuje jiný, nepříčinný faktor, který nazval synchronismem.
Synchronismus je Jungem a Paulim definován jako "současná existence dvou událostí, spojených významem, ale ne příčinou" nebo také jako "souexistence v čase dvou nebo více příčinně nesouvisejících událostí se stejným nebo podobným významem". Například, zjistí-li dvě osoby, že ve stejné době v různých ulicích potkali někoho známého před domem se zelenými dveřmi, pak samozřejmě nelze tvrdit, že barva dveří jakýmkoliv způsobem zapříčinila tyto události. Ty však byly v synchronickém vztahu. Lze říci, že jak setkání na uloci, tak i přítomnost zelených dveří byla důsledkem jakéhosi většího, přímo kosmického procesu, který nejsme zatím schopni pochopit (připomíná to neoplatónskou teorii Plotína, která v podstatě říká totéž). Obrazně si to lze představit jako gigantickou kosmickou ruku navlékající si rukavici tvořenou elementy fyzického světa a hýbající přitom prsty. Pohyb palce dal vzniknout setkání na ulici a pohyb malíčku zeleným dveřím. Všechno je to těžko pochopitelné, protože jsme zvyklí myslet v kategoriích příčiny a důsledku. Jung a Pauli vypracovali následující diagram, zachycující stavbu a také funkci kosmu:
Nezničitelná energie |
||
Kontinuální |
|
Diskontinuální |
Časoprostorové kontinuum |
Jung využil synchronismu k vysvětlení funkce různých mantických umění, a také parapsychologických jevů (tvrdil totiž, že tento zákon působí jak ve světě objektivním, tak i v subjektivním světě psychiky). Nás však zajímá především astrologie. S tímto cílem ocitujeme Jungovo tvrzení, že "cokoliv vznikne nebo se přihodí v danném okamžiku, má vlastnosti tohoto časového momentu", jinými slovy řečeno, každá událost, pokud není způsobena jedinou převažující silou, ale několika různými, přibližně stejnými, ale nepříliš stálými nebo nepříliš přesně odměřenými, má charakter okamžiku, kdy vznikla. Také taková událost jakou je zrození dítěte nese vlastnosti okamžiku, kdy k němu došlo. Horoskop jako obraz uspořádání nebe v daném okamžiku je jakýmsi obrazem této chvíle a zachycuje tedy vlastnosti, které má narozené dítě. Problém nyní spočívá v přečtení vlastností tohoto okamžiku. Abychom to mohli učinit, podívejme se nejprve na koncepci mandaly a na její podobnost s horoskopem.
Slovo mandala znamená kolo a v buddhistických a hinduistických rituálech označuje diagramy, představující symbolický vesmír. Tyto diagramy mají v zásadě tvar kruhu, ale mohou se vyskytovat i v jiných symetrických podobách. Uvnitř jsou vepsány další geometrické útvary, které ohraničují území považovaná za posvátná a rezervovaná různým silám a duchům, kteří se v těchto oblastech projevují. Hlavní složkou každé mandaly jsou čtyři světové strany a výrazně vyznačený střed, představující pupek, střed světa. Meditací mandaly se buddhističtí a hinduističtí mniši a askétové zejména v Tibetu uvádějí do stavu, ve kterém dochází k uvědomění si hluboko uložených vrstev podvědomí a v němž také nastávají, v závislosti na druhu meditované mandaly, určité změny osobnosti. To vyvolalo mezi psychology,zvláště jungovské školy, velký zájem o mandaly. Podle nich mandala není pouze kosmogramem, ale též psychogramem a také obrazem psyché na pozadí kosmu, ukazujícím hluboké struktury lidského vědomí.
Mandala není jevem vyskytujícím se pouze v asijských náboženstvích, její obdoby lze nalézt v rituálech prakticky všech národů. V evropské kultuře to je například magický kruh užívaný ve středověké magii. Za zvláštní případ mandaly lze považovat i diagram horoskopu, ať již ve tvaru kruhu (současný) nebo čtverce (historický), neboť obsahuje všechny její charakteristické rysy: čtyři směry, střed představující danou osobu, území působnosti různých sil v podobě znamení zodiaku a domů či vyobrazení mýtických božstev a démonů v podobě planet. Abychom nyní mohli přečíst tento symbolický psychogram, musíme se odvolat na Jungovo pojetí kolektivního podvědomí a archeotypy. Kolektivní podvědomí je duchovním dědictvím lidského vývoje, obrozované v konstituci každého jedince a obsahuje mimo jiné reprezentaci nezbytných psychologických reakcí na určité typické situace, zvané archeotypy. Archeotypy se často objevují ve snech, kdy lidské vědomí sahá do vrstev kolektivního podvědomí. Mohou vystupovat jako symboly nebo personifikace, přičemž jak Jung prokázal, nemusí být tyto symboly postoupeny každému jedinci, ale jako existující objektivnosti jsou dostupné každému člověku, bez obhledu na jeho vzdělání či přesvědčení. Například člověk, který nikdy neslyšel o egyptském náboženství, může ve snu spatřit nějaký symbol charakteristický této víře.
Těmito symboly mohou být také planety spolu s připisovanými jim funkcemi a vlastnostmi, které jsou personifikovány v postavách bohů různých náboženství. Také zodiak s 12 soubory psychologických vlastností, připisovaných jednotlivým znamením, může být považován za archeotyp lidských typů nebo určitým chováním a domy horoskopu za archeotyp situací či oblastí typických lidských zkušeností.
Všechny tyto prvky psychogramu, jakým je horoskop-mandala, vytvoří při správném čtení obraz osobnosti, charakteristický pro danný okamžit (časový bod). Čtení lze provést dvojím způsobem (ve shodě se současnou teoretickou astrologií): astrolog může dešifrovat horoskop podle přibližného významu astrologických symbolů a jejich vzájemných uspořádání nebo si může posloužit horoskopem jako mandalou pro dosažení koncentrace. Tak se může vědomě povznést do oblasti kolektivního podvědomí a určitým způsobem přeložit jazyk archeotypů do běžné mluvy. Ve druhém případě je samozřejmě nutné mít určité předpoklady v podobě paranormálních schopností. Nejlepších výsledků samozřejmě dosahují ti, kteří využívají obou těchto vzájemně se doplňujících přístupů.
