Staroveká nábozensko-filozofická astrologie byla pestována predevsím za zdmi svatyn nejstarsích civilizací. Knezí ukrývali své znalosti povazované za posvátné pred znesvecením a udrzovali je na vysokém stupni abstrakce. Soucasne je prakticky vyuzívali pri velkých architektonických zámerech, pri nábozenských rituálech a predevsím v procesu tvorby mýtu pro spolecnost. Tak tomu bylo az do okamziku, kdy se v Babylónii zacala astrologie vyuzívat k predvídání budoucnosti. Tehdy astrologie klesla ze své nejvyssí úrovne na tu nejnizsí.
Vetsina knih o historii astrologie zacíná od Babylónu, z nehoz pocházejí nejstarsí známé zlomky písemností, obsahující astrologické prognózy. Jedná se o zprávy mágu a astrologu, kazdodenne podávané asyrskému králi Assurbanipalovi (668 - 626 pr. n. l.). Historik astrologie Rupert Gleadow vsak v rozporu k tomuto vseobecnému presvedcení na základe puvodních, psaných i ikonografických pramenu prokázal, ze tak dulezitý prvek astrologie jakým je zodiak nevznikl v Mezopotámii, ale pronikl tam z Egypta. Proto je potreba povazovat Mezopotámii ne za kolébku astrologie, ale za místo, kde byl pradávný systém bozského vedení o cloveku a celém svete zredukován na umení predpovídání budoucnosti. Tato nová forma astrologie, velice atraktivní pro prumerného cloveka, se stala velice populární a rychle se zacala sírit po celém Stredomorí a také do nitra Asie, do Indie a Cíny. Zpocátku byly horoskopy babylónských knezí vypocítávány pro celou zemi, mesto nebo vládce a jejich smyslem bylo predvídat války, zivelné pohromy atd. Brzy vsak i clenové vládnoucí trídy zatouzili poznat svou budoucnost a tak bylo zapocato s tvorbou individuálních horoskopu. Nejstarsí takový dnes známý horoskop pochází z roku 409 pr. n. l. Pravidla, podle kterých byly horoskopy interpretovány, vsak neznáme. Vse co se do dnesních dnu zachovalo jsou na strane jedné diagramy poloh planet vuci zodiaku a na strane druhé hotová vyjádrení astrologu, podaná formou prístupnou vladari nebo jinému klientovi, a tedy formou zjednodusenou a zbavenou odborné terminologie.
Do Recka pronikla babylónská astrologie okolo 5. stol. pr. n. l. Na základe ucení velkých reckých filozofu vsak lze predpokládat, ze jiz predtím zde existovala nábozensko-filozofická astrologie. Zvláste mnoho prvku, které lze nazvat astrologickými, vystupuje ve filozofii Phytagoráse (kolem r. 580-500 pr. n. l.). V jeho systému mystické aritmetiky mela císla svuj osobitý význam. Díky operacím, které s temito císly provádel bud on sám nebo nekterý z jeho záku, objevil pro geometrii dulezitou Pythagorovu vetu a také zákony harmonie, coz vedlo v pythagorejských kruzích ke vzniku pojetí harmonie sfér, centrální astrologické koncepci. Toto pojetí spocívá na tvrzení, ze planety behem svého pohybu po nebeské kupoli vytvárí harmonické zvuky - nebeskou hudbu, kterou lidé nemohou slyset a jejímz pozemským protejskem je hudba produkovaná hudebními nástroji. V astrologii je harmonie sfér vyjádrena doktrínou aspektu, v níz je matematický tvar notové stupnice preveden na úhlové vzdálenosti mezi planetami. Pythagorás a pozdeji Platón rovnez ucili, ze clovek je mikrokosmem, cili ze v miniature odzrcadluje celý svet (makrokosmos) a ze vsechny zákony vnejsího sveta mají své protejsky ve svete vnitrním, coz je fundamentálním tvrzením astrologie.
Nevíme, zda astrologie byla vyucována v pythagorejské skole v Krotónu, ani nevíme co presne bylo predmetem úvah této skoly. Prícinou toho je jednak skutecnost, ze vsichni záci museli skládat slib absolutního zachování mlcenlivosti a také pro nedostatek písemných pramenu.
Stálé odkazy na nedostatek zdroju, kdykoliv se nám nedostává dukazu na potvrzení nejaké teze, muze pusobit jako svého druhu výmluva typu deux ex machina, ale ani v nejmensím tomu tak není. Je potreba si uvedomit, ze po celou dobu historie bylo pálení a nicení knih oblíbenou zábavou dobyvatelu.
Aristoteles, odstepenec od abstraktního idealismu Pythagoráse a Platóna ucil, ze namáháním mysli lze dospet k pravdivému poznání skutecnosti. Jeho nejslavnejsí zák - Alexandr Makedonský - pravdepodobne tuto tezi nepochopil tak, jak si prál jeho ucitel a znicil skoro veskeré znalosti shromázdené predchozími pokoleními. Po dobytí Persie srovnal se zemí Dáreiuv palác v Súsách a s ním obrovskou knihovnu, obsahující mimo jiné dlouholeté záznamy astrologických a astronomických pozorování Babylónanu.
Mesto Alexandrie, zalozené Alexandrem Velikým k jeho oslave, se behem casu stalo stolicí vedy tehdejsího sveta. Ucenci peclive shromazdovali jak texty dochované z predchozích dob, tak i texty soudobé. Behem nekolika staletí tak vznikla velká knihovna - Múseion - cítající pres 700 tisíc svazku. V dobe Caesarových tazení knihovna shorela spolu s vetsinou astrologických textu. Ve 2. stol. n. l. císar Septinius Severus vyplenil egyptské svatyne a znicil vetsinu v nich prechovávaných posvátných textu.
Mezitím ucenci ze zachovaných fragmentu a z ústního podání neúnavne znovu vytváreli nový Múseion. Tak vzniklo Serápeium, ale ani tato knihovna nemela dlouhého trvání. Biskup Theofilos, tri století po Ceasarovi, znicil 200 tisíc manuskript. Zbytky sbírek byly prevezeny do Byzancie, ale ani tady, jak se ukázalo, nebyly v bezpecí. Císar Konstantin prohlásil, ze jeho verze krestanství bude oficiální vírou Impéria a rozkázal spálit vsechny pohanské archívy Ríma. Totéz provedl Theodosius II v Byzancii se sbírkami reckých akademií.
Naproti tomu ve vlastní Alexandrii, která po radu generací stále neúnavne pracovala, se shromazdovalo vse, co zustalo ze zachránených zbytku. Avsak jako obvykle, ovoce jejich práce bylo spáleno v roce 641 arabským vojevudcem Omarem. Podle anekdoty, kdyz Omar vstoupil do Alexandrie, prisli jej ucenci poprosit, aby usetril znalosti shromázdené v knihovne. Vojevudce to nepovazoval za zádný problém. Proste prohlásil: "Bud ty knihy obsahují to co uz je v Koránu, a v tom prípade jsou zbytecné, anebo to, co v Koránu není a v takovém prípade lzou."
Mánie nicení knihoven se ani v nejmensím neomezovala pouze na vladare oblasti stredomorských civilizací. Peruánský kronikár Montesinos vypovídá, ze predkové Inku umeli psát na banánové listy a teprve sedesátý osmý vládce - Topu Caui Pacakuti VI. písmo zakázal uzívat a vsechny existující texty znicil. Také vsechny kodexy Mayu (s výjimkou trí fragmentu) byly krátce po dobytí Yucatánu z rozkazu tamního biskupa Diega Landy spáleny jako díla satanova. V Cíne kolem roku 200 prikázal císar Chen-Hoang-To spálit vsechny knihy, protoze se docetl, ze kdysi byli lidé dobrí a teprve vynález písma je skazil.
Nelze se tedy divit, ze víme tak málo o staroveké astrologii a to jak evropské, tak i cínské ci predkolumbovské. Víme, ze ji pestovali Rekové a pozdeji Rímané, ale nevíme, jaké byly její zásady. Zachovala se rada reckých horoskopu, ale nezachovaly se ucebnice popisující jak je interpretovat.
Nejstarsí ucelenou astrologickou ucebnicí je Tetrabiblos, napsaný ve 2. stol. n. l. Klaudiem Ptolemaiem, alexandrijským astronomem, geografem, matematikem a astrologem. Astrologický systém uvádený v tomto traktátu je pravdepodobne kompilací jiných prací, kterých muselo být v helénském svete mnoho. Od casu Ptolemaia do dnesních dnu doslo v tomto systému pouze k drobným zmenám. Základní pravidla nebyla nikdy vyvrácena. Nejvetsí osobnosti vsech pozdejsích dob zabývající se prakticky astrologií, se ani nepokusili zapochybovat napr. o vlastnostech pripisovaných Marsu. Nikdo nikdy netvrdil, ze charakteristika Saturnu se lépe hodí k planete Venusi nebo ze znamení Kozoroha musí být popsáno souborem vlastností povazovaných za typické pro Býka.
Lze tedy tvrdit, ze soucasná astrologie byla zformulována v prubehu sedmi století, delících Pythagoráse od Ptolemaia. Krome tak dlouhého období a skutecnosti, ze astrologie kvetla v kazdém koute helénského sveta, jsou jednotlivé etapy jejího rozvoje vede zcela neznámé. Systém se objevuje naráz v kompletní podobe.
Do Ríma astrologie pronikla jiz za casu republiky spolu s reckými ucenci. Prvním velkým Rímanem, který provozoval astrologii byl Publius Nigidus Figulus (kol. r. 99-45 pr. n. l.), prítel Cicera a protivník Caesara, hlasatel pythagoreismu, autor dvou knih, obsahujících staroveké popisy hvezdných konstelací. Nigidus byl populární jako astrolog ve sfére rímského senátu, a kdyz se jednomu ze senátoru narodil syn Octavius predpovedel, ze se díte stane vládcem. Stejnou predpoved dostal Octavius Augustus jeste nekolikrát, a kdyz se stal císarem, mel pro astrologii takové uznání, ze dal razit mince s vyobrazením svého znamení - Kozorohem.
Rímstí astrologové si ríkali Chaldejci, címz se hlásili k tradici babylónských knezí. V Ríme a v celém Impériu jich bylo mnoho a jejich osud byl velmi pestrý. Jiz císar Octavius Augustus rozkázal roku 33 n. l. vyhnat vsechny Chaldejce z mesta v obave pred predpovedmi týkajícími se jeho smrti, které by mohli vyvolat nepokoje. Podobné obavy szíraly i pozdejsí císare. Napríklad Tiberius poslal mnoho astrologu na smrt, prestoze sám vyuzíval jejich sluzeb. Domitianus prikázal zavrazdit jakéhosi Metiusa Pompusianuse, jehoz horoskop byl vseobecne povazován za císarský. Severus Septimus, dríve nez se stal císarem, ztratil manzelku a chtel se znovu ozenit. Za tímto úcelem studoval horoskopy vhodných kandidátek, ale nemohl nalézt zádné dostatecne dobré Rímanky. Nakonec pojal za zenu Syranku, o níz Chaldejci tvrdili, ze bude manzelkou panovníka. Kdyz se o tom dozvedel císar Commodus, rozzuril se a chtel Severuse zabít, ale sám byl zavrazden dríve a Severus se stal císarem. Takových prípadu se odehrávalo v ruzných cástech Impéria mnoho a rímstí astrologové, pres své pronásledování, provozovali své umení s velkým zápalem.
Postoj krestanu behem prvních staletí naseho letopoctu vuci astrologii nebyl jednoznacný. Astrologie sice hrála jako prvek doktríny klícovou roli ve vetsine gnostických frakcí tehdejsího krestanství, avsak soucástí teologického systému ortodoxní formy víry nebyla. Presto mnoho predstavitelu ranného krestanství projevovalo o astrologii zájem a snazilo se ji uvést do souladu s tezemi víry.
V dobe Konstantina zijící Firmicus Maternus, po celý stredovek povazovaný za velkého astrologa, napsal pojednání Mathesis, v nemz se snazil dokázat, ze astrologie není v rozporu s krestanskou vírou. Jeho hlavním prínosem bylo na strane jedné potvrzení nepopiratelnosti vlivu nebeských teles na lidský osud a na strane druhé potvrzení moznosti protivit se temto vlivum silou vule.
Biskup Synesios (kol. r. 370-412) tvrdil, ze astrologie pripravuje lidi na vyssí teologická tajemství. Avsak v téze dobe vystoupil i sv. Augustinus (354-430) s ostrou kritikou astrologie na teologickém základe. Nepopíral, ze se mnoho predpovedí astrologu vyplnuje, ale tvrdil, ze je to zpusobeno vlivem zlých mocností a ze astrologie je formou cerné magie. Jeho tvrzení zapusobila na tehdejsí církev a astrologie takrka zmizela z evropské scény.
Ve studiu astrologie vsak i nadále pokracovali neoplatónisté v Alexandrii. Plotínos (3. stol.) vystupoval proti fatální interpretaci astrologie a spolu s radou svých záku pokracoval v jejím studiu. Proklos (5. stol.) napsal parafrázi na Ptolemaiuv Tetrabiblos, díky níz byly tradice astrologie predávány dál.
K obrode evropské astrologie vsak nedoslo díky neoplatónským autorum z Alexandrie a Byzancie, ale pusobením arabské vedy. Po úpadku Rímského císarství panoval v Evrope az do konce 11. století temný stredovek. V té dobe se v muslimských oblastech, po dobe vnitrních boju a válek, rozhostila éra zárného rozvoje vedy a umení. V Bagdádu byla vybudována velká astronomická observator a bylo pocato se systematickým pozorováním nebe, behem nehoz bylo objeveno mnoho nových hvezd. Samozrejme, ze tato pozorování nebyla samoúcelná, ale vedla k dukladnejsím astrologickým výpoctum a predpovedím.
Nejvetsí stredisko arabské vedy se nacházelo ve Spanelsku, kde se na universitách v Grenade a Seville studovala astrologie na úrovni psychologicko-medicínské. Zidé, kterí zde prebývali, byli povazováni za znamenité filozofy, astrology a lékare. Navíc jako potomci Proroka se mohli svobodne pohybovat po celém islámském svete. Zidé byli rovnez tolerováni v krestanských krajinách a tak se stali jakýmsi spojovacím clánkem arabské a evropské vedy, jejíz pocátek spadá do 11. století.
Probouzející se duch humanismu a empirické vedy, zvláste ve Francii pod vlivem skoly v Chartres, vytvoril dukladný základ pro pricházející informace o arabské vede. Prvním prekladatelem arabských astrologických traktátu v Evrope byl Adelard z Bathu. Herman z Dalmácie prelozil velice dulezité dílo Abú Ma sara ar-Balkh - Introductorium in Astronomiam. A tak díky snaze mnoha ucencu byly od poloviny 12. století v Evrope zprístupneny nejdulezitejsí astrologické traktáty arabského sveta.
Hlavním problémem evropské astrologie té doby bylo její uvedení do souladu s krestanskou vírou, cili jinými slovy receno, sloucení fatalismu se svobodnou vulí. Poslední rozresení, díky kterému se mohla astrologie dále rozvíjet bez odporu ze strany církve, vypracoval hlavní katolický teolog sv. Tomás Akvinský. Plne uznávajíc pusobnost astrologie, nezatratil ji (jak to pred ním ucinil sv. Augustinus), ale potvrdil, ze nebeská telesa vládnou telesným zádostivostem i touhám a protoze vetsina lidí je neumí ovládat, casto se predpovedi astrologu vyplnují. Naproti tomu ti nepocetní jedinci, kterí se umí silou vule povznést nad své telesné slabosti, astrologickým vlivum nepodléhají.
Koncem 12. a pocátkem 13. stol. se astrologie stala vedeckou disciplínou, zaujímající cestné místo na evropských universitách. Nejvetsí vliv mely i nadále skoly muslimského Spanelska, zatím co v krestanských zemích se stredisky astrologie staly italské university v Bologni, Padove a Mediolanu a o neco pozdeji také Krakovská akademie. Mnoho ucencu, jejichz jména vytycují hlavní etapy rozvoje vedy, bylo praktickými astrology, na coz se vsak casto zapomíná. Studoval ji Roger Bacon, otec experimentální vedecké metody, se zápalem ji provozoval Albert Veliký, povazovaný za nejvetsího ucence své doby a také Grosseteste, první rektor Oxfordu.
Dnesní odpurce astrologie udivuje, jak se mohlo stát, ze tito nebo pozdejsí koryfejové vedy tyto povery neodvrhli, ale prímo jim zasvetili vetsinu svého zivota. Franz Cumont (Astrology and religion among the Greeks and Romans) se podivuje: "Jak mohla tato absurdní doktrína vzniknout, rozvinout se, rozsírit se a ovládnout nejvetsí duchy vsech dob? ..." Skutecne je velice tezké pochopit, proc nejgeniálnejsí predstavitelé lidského rodu se tvrdosíjne zabývali astrologií, pokud nepripustíme, ze se nejedná pouze o povery. Mozná, ze odpoved je potreba hledat v pojetí její úrovne. Nejvetsí osobnosti, od Pythagoráse po Einsteina, vzdy pocitovali, ze urcitá tajemství kosmu nelze odkrýt pomocí sklícka a oka a hledali objasnení v takových systémech jako je astrologie, samozrejme ze ne na úrovni vestecké, ale abstraktne-symbolické.
Nejastrologictejsí epochou v dejinách evropské kultury byla doba obrození, kdy vykrystalizovala tradice hermetismu, tvorící vedle humanismu hlavní proud renesance duchovní. Pocátky hermetismu sice sahají k nejvzdálenejsím dejinám nábozenství, ale jeho hlavním zdrojem jsou helénská synkretická nábozenství, rozvíjející se po celém rímském impériu na prelomu naseho letopoctu. Tehdy vzniklé pocetné teologické a magické texty, napsané vudci ruzných gnostických skol, zasvecené východním mystériím, byly zapomenuty az do doby, kdy je v 15. stol. prinesli do Florencie utecenci z Konstantinopole. Cosino Medici je s nadsením sbíral a jím podporovaný filozof Marsilius Ficinus (1433-1499) cást sbírky pretlumocil pod spolecným titulem Corpus hermeticum. Vseobecne se tehdy myslelo (az do 17. stol.), ze autorem vsech techto traktátu byl recký buh moudrosti a vedy Hermés, ztotoznovaný s egyptským Thovtem, který v nich zaznamenal vsechna tajemství magie, alchymie a astrologie.
Hermetické spisy mely nebývalý vliv na duchovní zivot doby obrození. Sám Ficinus byl praktickým astrologem a ve svém lékarském traktátu Liber de Vita se opíral o astrologickou koncepci vlivu jednotlivých znamení zodiaku na jednotlivé cásti tela. Astrologie pronikla témer do vsech oblastí zivota a cerpali z ní predstavitelé mnoha skupin a státních zrízení.
Jestlize behem predchozí doby byla astrolobie predmetem bádání na nejvyssí úrovni a astrologové se spíse zabývali mystickými, alchymistickými a kabalistickými implikacemi svého umení, nez tím, co se klientovi prihodí prístí týden, pak v dobe obrození opet ozila vestecká astrologie doby rímské. Králové i magnáti meli na svých dvorech vlastní astrology, témer vsichni renesancní papezové s nimi konsultovali dulezité veci a méne zámozní lidé procítali judicie a prognostikony vydávané akademickými stredisky.
William Lilly, anglický astrolog 17. století, provádející sirokou praxi, zanechal neobycejne zajímavé záznamy, v nichz jsou zachyceny vsecgny horoskopy, které vyhotovil. Z nich vyplývá, ze mel kolem 1000 klientu rocne (v prumeru tedy více nez tri denne). V 683 prípadech si poznamenal i povolání dané osoby, z cehoz si muzeme udelat predstavu o rozsahu víry v astrologii a jejím vlivu na tehdejsí spolecnost. Císelné vyjádrení vypadá následovne: slechta a magnáti - 124, svobodná povolání - 36, kupci, remeslníci apod. - 128, námorníci - 104, vojáci - 32, slouzící - 254, zebráci - 4. Jak vidno, tak astrologie slouzila vsem, od nejbohatsích az po nejchudsí.
V dobe, kdy se mnoho astrologu zabývalo honorovaným informováním o nejblizsí budoucnosti, snazili se nemnozí jedinci zdokonalit astrologii vyssí úrovne. Její symbolickou a magickou stránku zkoumali predstavitelé ved hermetických, snazíce se sjednotit do jediného kompaktního systému zlomky tradic, které se k nim dostaly z arabských, byzanských a neoplatónských pramenu.
Jedním z hlavních predstavitelu tohoto proudu byl Theophrastus Aureolus Philippus Bombastus von Hohenheim, známý jako Paracelsus (1493-1541), mající velké zásluhy o rozvoj medicíny - tvurce iatrochemie. Ve svých cetných pracích casto pouzíval astrologickou symboliku a pojednával o jejím vyuzití v medicíne. Cinnost astrologie vysvetloval takto: "Vnitrní hvezdy cloveka jsou ve svých vlastnostech, druhu a povaze, prostrednictvím svých pohybu a pozic stejné, jako jeho vnejsí hvezdy a lisí se pouze formou a materiálem. Pokud jde o jejich povahu, pak je stejná jak v éteru, tak i v mikrokosmu cloveka. (...) Nebot Slunce i Mesíc a vsechny planety a také hvezdy a celý chaos jsou v cloveku."
Z mnozství jiných hermetiku uvedme pouze nekolik nejdulezitejsích. Filozofem, který provedl sloucení ruzných prvku tajného ucení do jednolitého magického systému byl Heinrich Cornelius Agrippa von Nettesheim (1486-1535). Ve své obsírné práci De occulta philosophia, která se stala základem pozdejsího evropského okultismu, shromázdil celou hermetickou nauku renesance, samozrejme nezapomínajíc na astrologii.
Gierolamo Cardano (1501-1576) byl jedním z nejvetsích duchu vsech dob. Svou slávu a trvalé místo v historii vedy si vydobyl vynikajícími výsledky na poli medicíny, matematiky (mimo jiné vzorci pro resení rovnic tretího stupne), filozofie, fyziky a mechaniky (napr. Cardanova hrídel). Celý zivot byl hermetistou, vyuzívajícím astrologie a magie pro svou lékarskou praxi. Zároven vypracoval i metoskopii, cili systém urcování charakteru cloveka podle vrásek na cele. Byl natolik stoupencem astrologie, ze kdyz nadesel jím vypoctený cas jeho smrti, prestal jíst a obetoval tak svuj zivot manifestaci víry v pravdivost astrologie.
Mohli bychom vyjmenovat jeste mnoho dalsích myslitelu, jako napr. Johana Dee (1527-1608), dvorního astrologa Alzbety I. vynikajícího matematika, optika a téz empirického badatele magie, ci Roberta Fludda (1574-1634) dalsího velkého hermetika, který ve svých dílech zachytil celou hermetickou vizi sveta v podobe série komplikovaných diagramu. Pro nás jsou vsak mnohem zajímavejsí osobnosti velkých astronomu z doby obrození, kterí provedli revoluci v poznání stavby vesmíru a vytvorili tak základy novodobé astronomie. Jsou o to zajímavejsí, ze stále jeste panuje domnenka, ze jejich objevy zpusobily úpadek astrologie a po urcitém case její úplný zánik. Jenze oni sami nechovali k astrologii nejmensího neprátelství a vetsinou se jí sami prakticky zabývali.
Johannes Müller (1436-1476), spíse známý pod latinským pseudonimem Regiomontanus, byl snad nejvetsím astronomem predkoperníkovské Evropy. Pro soucasnost vsak má význam predevsím jeho príspevek k astrologii, spocívající na vypracování astronomického a matematického základu delení horoskopu na domy. Podobné delení sice existovalo jiz za Ptolemaia, ale presné vyznacení hrotu jednotlivých domu a jejich korelace se znameními je dílem Regiomontanuse, prestoze vyuzil drívejsích myslenek zidovského astrologa Ibn Ezry.
Dokonce i ti nejsoudnejsí kritici astrologie stále jeste opakují tvrzení, ze tvurce heliocentrického systému, Mikulás Koperník (1473-1543), se nejen od astrologie odvrátil, ale prímo ji odsoudil. Jenze ve skutecnosti není o Koperníkove názoru na astrologii nebo o vlivu jeho teorie na ní nic známo. Nikdy astrologii nepodporil, ale ani pred ní nevaroval. Je známo, ze Koperník studoval astrologii na Královské akademii a dokonce se zachovaly i jiho poznámky k interpretaci horoskopu, ale pozdeji se zabýval zcela odlisnými oblastmi vedy a astrologii nepestoval. Z této skutecnosti vsak nelze usuzovat, ze by byl jejím neprítelem.
Na druhé strane existují predpoklady, ze astrologie vyssí úrovne, spocívající na pythagorejských a neoplatónských ideích, byla predmetem Koperníkových studií v Itálii, a ze se pravdepodobne stala neprímou prícinou jeho velkého objevu. Také skutecnost, ze v De revolutionibus ... odvolává na Herma (cili hermetické spisy) jako autoritu, staví Koperníka do ponekud odlisného svetla: ukazuje, ze v podstate byl hermetistou. Aby svetu dokázal pravdivost pythagorejsko-hermetické tradice, která spatrovala ve Slunci prícinu a pramen bytí a také vididelnou reprezentaci Boha, prokázal ciste vedeckým zpusobem, ze práve Slunce a ne Zeme má privilegované postavení ve stredu vesmíru, za který se tehdy povazovala slunecní soustava.
Clovek, jehoz Koperník poctil nejvetsí duverou a poveril jej posmrtným vydáním svého díla, Georges Joachim Rheticus, byl zapáleným astrologem. Tento fakt muze asi tezko dokazovat, ze by se tento velký polský astronom stavel zvláste neprátelsky proti astrologii. Ba co víc, Rheticuse jako astrologa a astronoma a téz prvního prívrzence Koperníkova heliocentrismu ani v nejmensím nenapadlo, ze by tato teorie mohla být v rozporu se základními tezemi astrologie. Jeste pred Koperníkovou smrtí (a lze se domnívat, ze s jeho souhlasem) vydal Narratio prima, v nemz vyuzil Koperníkovy teorie k podpore astrologické predpovedi druhého príchodu Krista.
Je potreba si uvedomit, ze teorie heliocentrismu nemohla astrologii nijak ovlivnit, az na to, ze astrologum umoznila provádet presnejsí výpocty horoskopu. Zeme sice uz nebyla stredem sveta, ale clovek zustal i nadále na Zemi a paprsky Slunce a planet dopadaly stále pod stejnými úhly. Tehdejsí príznivci Koperníka, z nichz se mnozí zabývali astrologií, to velice dobre chápali.
Galilei (1546-1642), díky jemuz koperníkovská teorie nakonec zvítezila, byl rovnez praktikujícím astrologem. Krome úspechu sklidil na tomto poli nejméne jednu dukladnou porázku. Vyslouzil si ji predpovedí dlouhého a stastného zivota pro svého ochránce knízete Toskánského, který zemrel dva týdny poté. Nikdy vsak netvrdil, ze astrologii provozuje pouze za úcelem výdelku, a nezdá se být pravdepodobné, ze by clovek, který se postavil celé inkvizici na obranu svého presvedcení, pohrdal astrologií tajne.
Jiný veliký astronom, Tycho de Brahe (1546-1601), byl velmi zádaným astrologem a sestavoval horoskopy mimo jiné i pro dánskou královskou rodinu a císare Rudolfa II. Stejne jako mnozí jiní té doby, i on provozoval astrologii na úrovni vestecké a psychologicko-medicínské, zatím co jeho nástupce v prazské observatori, Johannes Kepler (1571-1630), si vzal za cíl obrodit symbolickou astrologii na tradicích pythagorejských, hledaje empirické potvrzení harmonie sfér. Stále se udrzuje vseobecný názor, ze Kepler se astrologí zabýval pouze za úcelem zisku. Skutecne se zivil sestavováním horoskopu a psaním almanachu s predpovedmi na dalsí rok, povazoval to vsak za ztrátu casu. Svuj vztah k takovéto astrologii vyjádril ve známém výroku: "Astronomie je moudrou matkou a astrologie hloupou dcerkou, která aby svou matku udrzela pri zivote se prodává kazdému zájemci, který chce a muze zaplatit". Kdyby tímto tvrzením vec koncila, pak by kriticky smýslející historici astrologie naprosto spravedlive pripisovali Kepleruv zájem o astrologii nutnosti doby. Tím vsak vec nekoncí. Kdesi jinde Kepler napsal: "Naprosto neklamné zjistení (tak jisté, jak jen lze doufat), ze organismy jsou podnecovány sublunárními konjunkcemi a aspekty planet, me primelo a prinutilo prekonat své záporné stanovisko". Své prátele casto v dopisech informoval, ze touzí oddelit "zrno od plev" a také vystoupil s "varováním jistím teologum, lékarum a filozofum, kterí oprávnene odmítají povery astrologu, aby nevylévali vodu z vanicky i s dítetem".
Takze, Kepler byl zpocátku vuci astrologii skeptický a teprve po delsím case praktického sestavování horoskopu prekonal své "záporné stanovisko" a pripustil, ze na ní cosi bude. Vystupoval proti poverám a slepému akceptování vseho, co nabízela astrologie 17. století. Keplerovým cílem bylo prebudovat astrologii na základe empirických výzkumu a o to se celý zivot neúnavne snazil.
Keplerovy astronomické výsledky (objev elipticnosti obezných drah planet a vztahu mezi jejich vzdálenostmi) byly soucástí jeho hledání hmatatelného, fyzikálního dukazu pro pythagorejské pojetí harmonie sfér. Snazil se prokázat, ze vzdálenosti mezi planetami mohou souviset s mnohosteny, které jsou v harmonických vztazích mezi sebou. Tyto vztahy pak byly pro Keplera klícem k poznání techto mnohostenu. Pomocí komplikovaných matematických výpoctu urcil výsku tónu, které podle nej planety emitovaly. Tato hudba sfér byla podle Keplera slysitelná pouze prostrednictvím Slunce, ztelesnením bozské zásady vesmíru. Práve v techto významem obdarených vztazích videl tajemství starovekých Egyptanu a pythagorejcu a byl pevne presvedcen, ze je znovu objevil pro svet.
Pri této Keplerove snaze se stává srozumitelným fakt, ze jej vypracovávání horoskopu za úcelem financování své práce iritovalo. Je vsak potreba si povsimnout, ze Keplerova astronomie nebyla tím, co soucasní astronomové nazývají astronomií. Spíse slo o astrologii na jejím nejvyssím stupni - symbolicko-abstraktním.
Vratme se jeste jednou k citátu o "moudré matce a hloupé dcerce". Prívlastek, kterým Kepler obdaril astrologii, doslovne zní "buhlerische", coz znamená "záletná" nebo "koketní", a ne "hloupá", jak bývá obvykle prekládáno. A tak celé Keplerovo tvrzení vyjadruje jeho vztah k astrologii na úrovni vestecké jako k umení, které uspokujuje marnivou lidskou zvedavost, s cílem získat prostredky pro výzkum astronomie, chápané jako hledání smyslu a významu v kosmu, a tedy spíse predstavující astrologii nejvyssího stupne.
Kepler byl posledním velkým pokracovatelem nábozensko-astrologické tradice staroveku. Jeho idea empirické reformy astrologie zustala zapomenuta a byla znovuobjevena az v nasem století. Astrologická praxe mezitím stále více upadala, az astrologie zcela zmizela z evropských zemí.