|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
||||||
|
|
|
|||||||
|
|
|
|
|
|
|
|||
|
|
||||||||
|
Martina Bittnerová
Destrukce
Páteční vlak mne odváží vstříc víkendovému dobrodružství, vstříc úniku z šedi kancelářských zdí od patnácti uječených ženských, které se až úchylně mačkají ve čtyřech místnostech, kde nenarazíš na jediného muže. Jen ony obludně předvádí toky svých myšlenek a svá těla. Do toho všeho v pravidelných chvilkách piští konvice na čaj. Stavem k zešílení ujíždím pryč, abych se nezbláznila. Nechávám za zády lokomotivy trpkou skutečnost, že v klokotu super města v jednom mrtvolně bíle přísném, ústavu za kovovými mřížemi dětské postýlky čekají dvě velké smutné oči dvouleté Agátky na maminku s tatínkem , aby si ji odvezli konečně domů. Domů? Mým domovem se stal pokoj za polovinu platu v cizím bytě s cizími lidmi, kam za mnou nikdo nesmí. Tatínek? Ten vysněný tatínek, jemuž možná za pár let naplive do tváře, studuje. Opustila jsem ho. Jednoho dne jsem si sbalila věci a nevrátila se. Nemohla jsem s ním žít, natož se za něj provdat. Necítím se pro takový život. Nedokázala bych se postarat ani o tebe, moje holčičko. Proto chodím občas kontrolovat jak rychle mi rosteš. Ve dvaceti letech se přede mnou vše teprve otevírá. Kradmá světélka ozařují ceduli na štítu nádražní budovy. Přišel čas vystoupit. Tmavou chladnou ulicí se ženu do svého majetku - dědictví 2+1 klícky na kanáry. Bydlí v něm mé dvě kamarádky Naděnka s Helenou. Naděnka dost pije. Dokáže proměnit svou měsíční výplatu v lahve čehosi oroseného plného lihu. Utápí své nešťastné lásky. Helenka dře od rána do večera. Odmítá cokoliv obsahující alkohol (i rumové pralinky) a tabák. Věří ve své bludné ideály a v lepší svět. Já nevěřím nikomu. Prázdné flašky se jí povalují pod kuchyňskou linkou. II. Šílenství prázdného života Zapraštění starého zámku provází můj pokus jej odemknout. Helenka přibíhá chodbičkou. „Ahooooooj“, zakřičí na celé patro. Naděnka mi ohřívá poctivou porci večeře. Dnes střízlivá, ale správné opojení určitě přijde. Velkovýkrmna Helča (povoláním profesionální kuchařka) se strojí do svátečních šatů. Naďa se šlechtí. Pečlivě zakrývá make-upem kruhy pod očima. Já se o totéž ani nepokouším. Mne by pomohla snad jen „tapetáž“, Házím tašku na koberec své mansardy vyzdobené fotkami různých podivných tváří. Natahuji se slastně na své manželské lože bez manžela. Pamatuje mnoho variací mužů po nichž zůstalo flekaté prostěradlo. Proč musíme trpět? Holky mne s hurónským smíchem povzbuzují k odchodu. Nezapomenout na nezbytnou krabičku prášků na uklidnění a pro Naděnku kdesi vyžebraná „Marlborka“. Zvrhlost nabírá nových rozměrů. Ploužíme se temnotou kaskád silnic a uliček - my tři kreatury. Podivně smutné postavy, pomysleli by jste si. Ukázky zoufalství, běsu a podivných vášní. Naďa pálí první cigáro a mne bolí hlava, protože osm hodin denně prosedím u obrazovky metly a zároveň vymoženosti lidstva počítače. Útočí na můj zrak a rozumové buňky. Po tomhle totálním výplachu mozku se uklidňuji léky. Helča tiše cupitá. Vlásky ji čechrá vítr. Duchem se vznáší snad až v oblacích. Vpadáme z třeskutého mrazu do vyhřáté vinárny. Kamarád Leoš na nás zuřivě mává od stolu, kde nám drží místa. Jeho společnost neznám. Helča náhle bledne a nervózně přešlapuje. Nechce si sednout a já se jí proto ptám, co se děje. Uvelebuji se na vypolstrovanou lavici. Šťouchá do Naděnky. Něco jí šeptá. Aha, zřejmě naproti nám onen mladík bude její nový objev. Nepletu se. Já skoro závislá, alkoholička a naše ctná Helča se spolu s ostatními měníme v jásající hlouček. Chmurné bytůstky odhodily závoj. Chtějí pít? Helča s lehce ovíněnou Naďou řádí na parketu. Povídám si s Leošem. Nesnáším stupidní hudbu. Na ní tancuji pouze po požití většího množství destilátů. Poslouchám Leošovo vyprávění o nekonečném story Helča a Viktor. Jejich týdenní vztah ukončen nebo přerušen? Tenhle rozpínající se frajírek sebral Helence 99 procent srdce. Povzbudivě se na mne vyculuje. Nechápou proč. Ve svém černém hávu se hodím spíše na smuteční slavnost. Klopí do sebe pivo. Frajery nesnáším. Jdu se zmítat raději do děsivých rytmů. Leoš s Viktorem se připojují. Viktor hošíček by rád navázal se mnou kontakt, dochází mi. Úchvatné! Helča k němu vysílá prosebné pohledy. Nevšímá si jí. Nedá se uniknout. Rozhodl se ze mne vymámit alespoň slovo. Bráním se. Lapil mne do svých sítí. Noc příjemně utíká. Tancuju s Leošem i s otravným Viktorem. Helča usychá. Viktor ji nepožádal o tance. Naďu i mne ano. Nějaký dobrák tato traumata přerušil těžkým rockem. Vyrážím ze svého vlastního šílenství. Nabízí se mi právě tento okamžik. Prožívám každou vteřinu. Na závěr uřícená pohyby s pocitem blaženosti sahám po sklence vodky. Oni nechápou. Otloukla jsem si sklo u hodinek. Nerozeznám už ručičku. Naďa se tváří tupě. Hela se choulí v koutě. Nadávám Viktorovi. Vyrukuje proti mně svými argumentY. Našinec musí vyslechnout obě strany. Nerozumím jim. Helča moc zkušeností dosud nenabrala. A Viktorek se mne snaží oblbout. Hela coby jeho protiklad se s ním obtížně slučuje. Pokusím se jí to vysvětlit. Potom……. Nikam nespěchám……
Pět mihotavých a pulsujících příšerek s krvavými pohledy se vrávorá probouzejícím se městečkem. Loučíme se s Leošem a Viktorem, slaďounkým mláďátkem svádějícím k hříchu. Moje přítelkyně PhDr. Helga Tomková často s oblibou vychutnávaje si intonaci své řeči opakuje: „Nejsem na zajíčky“. Přála bych ho tolik uzoufané Helče. Plahočí se za námi as odstupem. Beru ji kolem ramen. Utěšuju ji. Proklínám Viktora. Helenka si zaslouží někoho lepšího. Vytouženě se svalujeme do ustlaných lůžek. Pátek nenávratně mizí v minulosti. Přítomnost - sobota mne zastihla v opici. Naděnka ji tráví nad záchodovou mísou. Helča kolem nás obětavě běhá. Vaří oběd. Ovšem chybí nám na něj chuť. Prodřímala jsem odpoledně. Večer jsem konečně pozřela pár soust. Helča se rozhodla utýrat nás záplavou padlých dotazů. Naďa si nerušeně zapálila. Mávla rukou a tím naznačila, aby nás Hela svými řečmi nadále neobtěžovala. Pak se převlékla do dráždivých minišatů, které si díky perfektní postavě může dovolit. Tím vyvolala v nebohé Hele paniku. Podobný hadřík jí v šatníku chyběl. Ani by jí neslušel. Na kuráž (nepotřebuje si ji dodávat) si Naďa lokla rumu. Já jsem své neposlušné nohy donutila k chůzi.Odebrala jsem se ke své skříni. Z pestré škály odstínů by se mnohý domníval, že právě nahlíží do výbavy mladé vdovy. Přibalila jsem si do kabelky nepostradatelnou patrolu tabletek. Vyrazili jsme. Velmi rozjařeně jsem poskakovala po dlážděních. Notovala jsem si budovatelské písně. Ve vinárně pro nás místa automaticky rezervovali. Litrovka bílého k nám ihned putovala. Spolu s našimi osvědčenými společníky Leošem i Viktorem zábava úspěšně zahájena. Po pitce následovala hádka kvůli Viktorovi, protože Helča nás neustále ničí nesnesitelně. Znechuceně utíkám ven na vzduch. Viktor opřený o zábradlí kouká na hvězdy. Mrzla jsem. Vrátila jsem se dovnitř. Mhli jsme se třeba líbat, ale nač? Neromanticky zimomřit u fotbalového hřiště v objetí nemilovaného muže, kterého zbožňuje má kamarádka? Nikdy. Držím se jistých zásad, ale k čertu s nimi. Bála jsem se slepého zamilování do sladkého puberťáčka s grandovským výrazem v modrých hlubinách utopených pohledů. Rozmlouvala jsem sama sobě. Má přítelkyně PhDr. Tomková by se dusila smíchy nad mými adolescenčními problémy. Snažila jsem se mu vyhýbat. Lamentovala jsem. Leoš poslal vyřešit své nejasnosti Viktora s Helčou mimo prostory zakouřeného nočního podniku. Hela se přišourala první. Viktor chtěl přemýšlet sám. Šla jsem za ním. Díval se zase na oblohu. Někdo by se utápěl romantismem, já nikoliv. Cítila jsem hořkost a chlad. Od zapálené cigarety jsem načichla. V tom okamžiku mne už nic nesužovalo. V tom okamžiku se moje nitro proměnilo v prázdnou nádobu. Holky se bavily. Naděnka se „zrušila“. Táhla jsem ji jako obvykle domů. Vykřikovala sprostá slova do pečlivě zavřených okenních tabulí. IV. Oj, ty mrzký návrate Padla jsem unaveně do peřin svého manželského úkrytu. Ráno mi neodebralo ani kousek mého osobního pekla. Sáhla jsem po osvědčeném hojiči ze Skotska zvaném Jim Beam. Za jeho nekřesťanskou cenu bych Agátce koupila pěknou sukni. Za mámu nemůže. Hela sleduje televizní hitparádu. Střílela bych. Naděnka úpí ve svém poblouznění alkoholika. Hela opět podlehla svému kuchařskému umu, ale zůstalo nedoceněné v hrnci díky našim žaludečním potížím. Kouřila jsem Startky bez filtru - humus. Odpoledne mi otrávil telefonát mého bývalého přítele a otce Agátky. Neměla jsem náladu se s ním bavit, což jsem mu dala patřičně najevo. Rozesmutnilo ho to. Nikdy mi nevynadal. Nepovažovala jsem ho za chlapa. Nedokázala jsem si ho vážit. Lokla jsem si čisté vodky na uklidnění. K večeru jsme se prošli po venku. Příjemná procházka, i když Naďa si neodpustila své hloupé cigáro. Děsný víkend končil. Sbalila jsem si věci. Pondělí brzy ráno jsem se harcovala vlakem zpět do super města, zpět do pracovního shonu, zpět k tobě Agátko, zpět k hnusné realitě. Má svoboda se mi vymstila. V prázdném pokoji mne nevítal ani dětský křik, ani mužův smích, ani dotyk či polibek… _/\_Druhé housle„ Musím skoncovat s minulostí“, oznámil mi můj muž a přitom se přehraboval ve starých novinách a budovatelských románech. Polilo mne horko. Protože zrovna dnes se rozhodl k takovému činu, kdy tlak prudce stoupal i klesal a moje hlava pukala bolestí. Nadopovaná prášky chtěla jsem odpočívat. Spíše možná čekat až bolest přejde. Ovšem můj milovaný otevřel skříň, kam se nechodí a kam ukrýváme vše snad potřebné pro budoucí časy. Ta skříň pro nás znamená jinak tabu. Uklízet jí se stává čirým bláznovstvím. Můj muž se ale neodmítá. Mého muže se miluje. Zbytečné jakkoliv oponovat. Poznala jsem ho kdysi jako nový objev své kamarádky Sylvy. Do té doby svůj čas dělila mezi mne, hru na piano a zpěv. Nyní patřila jen jemu. Jeho jméno skloňovala všemi pády a ve světle všedních okamžiků nabýval přímo božských rozměrů. Ta tam zůstávaly naše společné přehrávky. Naše láska k hudbě. Možná poetičnost její duše potřebovala právě Daniela. Mé srdce cítilo zradu. Do letargie mých dní vstoupila náhle večer zoufalá, uplakaná i nešťastná. Přitáhla si deku těsně k sobě jako by se něčeho bála. Danielovi přiřkla druhý pád a před něj tajemně vylučující slůvko bez. Ovšem on během noci v jejím vyprávění nabýval podob sedmihlavého draka kříženého s upírem. Práskla za sebou ráno dveřmi. Předtím ještě zavzlykala jak ho stále ještě miluje. Tím Daniel vyšuměl z mého života, ale bohužel ne nadlouho. Jednou přišel. Musel přijít. Přivezl piano s krabicí knížek. Uvelebil se na koberci. Už tu zůstal. Postupně přinesl všechny své věci a zaplnil tím veškerý můj nábytek. Založil v ten den naši tabu skříň. Na pozvánku ke svatební hostině připsal:“Zvu vás na největší absurditu své existence.“ Nikdo ho nepochopil. Nikdo nepřijal tento výkřik. Ani já ne, přitom právě zpečetil náš osud. Sylva nám zmizela neznámo kam. Na naši svatbu vůbec nereagovala. Teď tu Daniel seděl na podlaze. Listoval starým zpěvníkem. Notoval si „Píseň práce“ . Vše roztrhal. Vše hodlal utnout. Věřil utopii. Věřil v rovnost a změna politického klimatu ho zaskočila. Sebrala mu ideály. S pláčem se snažil porozumět jiným. Nedařilo se. Dnes v neděli se tlak ustálil. Daniel náš byt uklízel dávno. Bude tomu třetí měsíc. Hlava mi třeští jinak. Staří přátelé nás právě před třemi měsíci pozvali na večírek. Sylva slavila třicáté narozeniny. Opravdu mi tímto pozváním zasadila ránu pod pás. Tvářila se strojeně mile. Nejvíc mile se tvářila na Daniela. Věnovali se sobě navzájem celý večer. On dostal od přírody dar milovat ženy, ale bohužel všechny. Sylva mi nečekaně nabídla, pokud prý se stále věnuji muzice, hrát u ní v kapele druhé housle. Snad se chtěla zavděčit? Domů jsem odjela taxíkem sama. Daniel se nevrátil. Nevrátil se první, druhý, třetí, ani čtvrtý den. Spálila jsem jeho vlaječky - srp a kladivo. Navštívila jsem rodinnou advokátku Dr. Dreštíkovou (rozváděla mé rodiče i bratry). Po té náš legálně držený svazek dospěl díky mocnému právu a pomoci advokátů ke schůzce. Po cestě do mne advokátka dloubla a šeptala, abych se hlavně dohodla na majetkovém vyrovnání. Zase stál proti mně s výrazem provinilce. Vyřídil mi pozdrav od Sylvy (jak ironické). Životní lásce nelze konkurovat. Té se nevyrovnám. Naprosto nečekaně, aniž by se dotaz hodil do vážnosti setkání, promluvil: „Rozmyslela sis tu kapelu? Ty druhé housle bys měla dobré.“ Když jsem neodpověděla, ukázal mlčky na naše auto s tím, jak se o něj podělíme. Svůj part jsem vážně dohrála, proto jsem vzala klíč od auta, lehce je nadhodila. On udělal oblouček ve vzduchu a s nepatrným zachřestěním dopadl na dno kanálu. _/\_Janička (slečna velkoměsto)Ten rok léto přišlo velmi nečekaně. Rozpálilo chodníky našeho malého městečka, které si žilo samo pro sebe. V tom parnu trávili skoro všichni čas u rybníka. Kluci k němu chodívali s děvčaty, proto se mi vyhýbali. Já jsem lehával na břehu daleko od nich a nudil se.- Do té mé tiché osamocenosti vstoupila vysoká holka s tmavými dlouhými vlasy. Na první pohled jsem usoudil, že přijela z nějakého vzdáleného velkoměsta. Připadala mi smutná. Mně se smát rovněž nechtělo. Stála tu krásná holka o deset centimetrů vyšší než já. Rozehrál jsem trapnou partii já sám, ona sama. Pozoroval jsem ji celou dobu, jenomže k mé nevelké radosti se kolem páté odpolední sebrala a odešla pryč. Nečekaně se ke mne přitočila má bývalá láska Hela (momentálně měsíc po rozchodu s „jinou“ obětí). Se sladkým úsměvem se mne zeptala: „ Miláčku, nedoprovodíš mne na zábavu?“ Představa večera u televize mne nelákala, proto jsem souhlasil. Doma jsem se stereotypně umyl, oholil, oblékl a polil jakousi voňavkou. Pak jsem vyrazil s Helou vstříc nočním radovánkám. Hospoda nás přivítala narvaná, sál zel prázdnotou. Opět jsem zahlédl onu tajemnou cizinku. Hela se vrtí nervózně na židli. Měl bych se jí věnovat. Cucá si svou zatracenou limonádu - abstinentka. Cizinka do sebe, překvapivě obrací velice rychle obsahy půllitrů. Konečně se parket zaplňuje. Hela k smrti ráda tancuje. Táhne mne sebou. Cizinka skáče jak o život. Ploužáky bych nejraděj zrušil. Hela se na mne lepí. Nedivím se, když ji zase opustil další hoch z pořadníku. Ani jí to moc nesebralo. Přestává mne bavit její přilepené tělo na mém. Bohužel se tomu nevyhnu. Cizinka si mne zkoumavě prohlíží. Takovej mrňous se jí líbit nemůže. Cítím se příšerně. Série pomalé hudby končí. Utancovaný mířím přímo pro flašku vína. Nedá se to vydržet. Opilý se potácím setmělými ulicemi podepřen střízlivou Helou. Ráno se probouzím v cizí posteli vedle jakési odbarvené ženské - Hely. Lezu do studen= sprchy. Mezitím mi připravuje iniciativně snídani. Tohle jsem absolutně nechtěl. Po jídle se ke mne lísá . Třeba mne zbaví mé samoty. Kamarádi se šourají k vodě v závěsu svých Hančí, Danek, Zuzek….. Přidávám se k nim po boku Hely. Cizinka se na mne divně dívá. Já se užírám pocitem - něco jsem zvrtal. Hela se válí na mé dece, cpe do sebe rohlíky se salámem a maže mi záda odporným mastným olejíčkem. Brečel bych, jenomže mužský nepláčou. Hela se mi nastěhovala i do pokoje. Dennodenně potkávám cizinku, která se absolutně nepodobá té mé odbarvené krasotince, jež mi okupuje s těmi svými odbarvovadly koupelnu. Jen mne otravuje a ničí. Naštěstí k závěru prázdnin musí navštívit své příbuzné, což ji zabere minimálně týden k mé neskonalé radosti. Vyrážím šťastně k rybníku, abych si ulovil onu rybičku neznámou mou tajemnou cizinku. Podaří se mi, ale bohužel za dva dny se vrací domů. Nic horšího mne potkat vážně nemohlo., Ty dva dlouhé a zároveň krátké dny vydaly za dvacet let prázdného života. Loučím se s Janičkou u autobusu. V poslední chvíli mi vtiskne do ruky papírek se svou adresou. Od toho okamžiku uplynula velmi dlouhá doba. Každý večer sedávám se svým synem u sešlého kuchyňského stolu a vzpomínám na jeden dávný horký srpen. V mé ložnici zůstaly dvě postele. Jedna zeje prázdnotou. Synka Jana jsem vychovával sám. Strašně se bojím, aby i jednou on nepotkal tajemnou cizinku jako já kdysi. _/\_
Poslední dobrodružství PhDr. Petra
|
|
|