Martina Bittnerová

Chodec po Kaligaru

Zavolal mi. Zavolal v hnusně šedavém podvečeru, kdy kapky deště pravidelně bubnovaly o parapet. Řekl mi, že přijede. Prý musí přijet, protože mi potřebuje mnoho sdělit. Já ho neodmítla. Dobří přátelé se neodmítají, natož výborní básníci. Často jsem si četla jeho verše. Zbožně jsem si přála, aby nějaké napsal i o mne. Stejně jako malíři, jejichž tvorba vrcholila opěvováním drahého blízkého těla, tak básníci tvořili svá nejúžasnější díla o skutečných ženách. Sama, mizerná básnířka, chtěla jsem se státi jeho múzou.

Můj muž se nezajímal o umění a přesto jsem si ho vážila a milovala, ale bydleli jsme každý v jiném městě. On se spíš bavil, kdežto já se nechala zahltit zbytečnými povinnostmi. Čekali jsme na chvíli, až dokážeme žít spolu. Zatím jsem infantilněla. Mávala jsem na děti v parku a rozplývala se nad miminky v kočárku. Před ním jsem o své slabosti mlčela. Chtěl normální rodinu, ale já se bránila.

Můj básník přijel. Sešli jsme se rovnou ve vinárně. Řešili jsme problémy literatury a kultury. Nakonec jsme se dostali k lidským vztahům. Své ženy si nesmírně vážil a já též. Jen světice by vydržela to, co ona. Měla jsem ho ráda. Naše názory na svět se velmi ztotožňovaly. Možná jsem si s ním rozuměla víc než se svým mužem, což jsem si uvědomovala, až mne z toho občas zamrazilo v zádech. Z vinárny nás vyhodili ve čtyři ráno. Chtěl se vrátit k manželce vlakem. Vzala jsem ho k sobě domů. Byla jsem hodně opilá. Vždycky jsme si sebe vzájemně vážili. Náš vztah jsme hodlali udržet na přátelské úrovni. Fyzicky mne k němu nic nepřitahovalo. Asi jsem byla vážně hodně opilá, protože mne probudilo v poledne ostré slunce a já ležela vedle něj nahá. Probudil se i on. Já mu v té posteli s bolavou hlavou vyprávěla o planetě Kaligar, kde i ti nejubožejší dojdou štěstí a kde se láska nekrčí v koutě, ale prostupuje všemi smysly. Oba jsme věděli, že pouze na této planetě bychom dostáli naplnění, pouze tam bychom mohli vstoupit do partnerského svazku odproštěni od všednosti. Neboť zde na světě nás Bůh postavil proti sobě jako dva rivaly, kteří kradou druhému nápady, kteří se snaží prosadit za každou cenu. Neuměla jsem mu vytvořit zázemí, ani on mne. Chápali jsme se. Nicméně jsme byli zoufale stejně rozevlátí. Kaligar zůstane naším tajemstvím. Tam se budeme v myšlenkách scházet. Potřebujeme se. Tam postavíme náš velký dům. Celý den jsme snili o planetě bez obyvatel, kde všichni budou jen procházet jako chodci. Odprostí se od všech závazků, jimiž nás Země svazuje.

Večer se vydal domů. Za týden mi od něj přišel dopis. Oslovil mne v něm - má něžná isnpirace. A na papíře pomyslně poklesl se sepjatýma rukama na kolena a prosil mne, abych zůstala navždy jeho Světlou a on mým Nerudou. Pro naši poslední noc, pro něžnou inspiraci, pro zachování Kaligaru v duši, pro nejhlubší cit jsem nemohla odpovědět ne. Naše listy se pravidelně míjely v pošťáckých brašnách. Mezitím jsem se nastěhovala konečně ke svému muži. S ním jediným jsem dokázala vstávat i usínat. On mi dal pocit domova. S ním jediným jsem mohla žít zde na Zemi.

Pod srdcem nosím budoucího básníka. Jeho otec o mne složil spoustu básní, ale žádnou mi nedal přečíst. Přitom je vydal ve své poslední sbírce. Zbaběle na ně napsal - věnováno manželce. Na mně stejně nezapoměl, ač si už nedopisujeme, ač o sobě nic nevíme. Nikdy nezapomene, protože mne vídá ve snu každý den. A vím, že se těší, až se náš syn projde s námi po Kaligaru.

© Martina Bittnerová; 2000

od 19. 9. 2002