Martina Bittnerová

Cesta do Aachen

Jana seděla doma v obývacím pokoji. Háčkovala dečku a mezitím chvíli co chvíli těkala po hodinách, protože čekala na svou dceru Johanu. Zachrastily klíče v zámku a předsíní zaznělo:”Ahoj mami.” Pak se objevila ve dveřích Johanina rezatá hlava. Jana se lekla poněkud smutného výrazu její tváře. Věděla, že se jí stala další citová prohra, ale nechtěla se ptát, proto mlčela a naoko se věnovala dál dečce. “ Je čas odjet do Aachen”, prořízla dusné ticho Johana. Jana se napřímila v křesle. Tak už  to přišlo,  pomyslela si.  Johana ji  kdysi řekla: “ Až bude nejhůř, odjedu do Aachen.”

Jana milovala svou dceru a po rozvodu se na ní hodně upnula. Bolely jí její nevydařené lásky. Sama těžko chápala její samotu. Vždyť se v jejím věku starala o pětileté dítě a žila ve spokojeném manželství. Johaně, ač oslavila 25 tiny ničeho z toho Bůh nedopřál. Přitom její kamarádky se pomalu vdávaly a spolu je potkávaly rozzářené s kočárky. Johana si nikdy nestěžovala, nikdy se nesvěřovala. Přesto Jana cítila její bolest. Nechtěla, aby jí opustila, aby se vydala do dalekého cizího města. “Odjíždím za čtrnáct dní”, vpadla do jejích úvah. “Dám ti nějaké peníze”, nabídla jí. “Mami, nechci je. Já už nechci od nikoho nic”, odpověděla. Jana ustaraně vzdychla, složila nedokončenou dečku do košíčku a zvedla se k odchodu do ložnice. “Dobrou, mami”, popřála ji Johana uvelebená na gauči. Koukala tupě do stropu. Uvažovala s kým vším se musí rozloučit a kdo jí bude chybět. Přála si tu zůstat, přála si zde najít muže. Všechno prohrála. Neměla v sobě tu sílu, co dřív. Stejně jen chodila do práce a volno trávila po barech. Upíjela se matce před očima. Život se jí promítal jako černobílý film a formulovala v duchu dopisy známým, které jim napíše a pošle.

Jana nemohla usnout.Johanina slova jí stále zněla v uších a vbodávala se jí do srdce. Vyčítala si její výchovu i rozvod. Pro ní obětovala vše a přitom v posledních letech bydlela s nešťastnou holkou, jež nikdy nepůsobila dojmem rozjařeného mládí. Velmi těžce projevovala své emoce a zoufale se vyhýbala spontánnosti. Když jí dovedla k psychologovi, vyhodil je a nazval Johanu arogantním frackem. Každá máma přeje svému dítěti štěstí. Ale Johaně se vyhýbalo. Vstala a šla se do kuchyně napít. V obýváku se svítilo. Johana spala. Jana ji přikryla a zhasla. Tu noc nezamhouřila oka. Měla přijít o to nejdražší na světě.

Ráno spolu nekomunikovaly. Hleděly si svého ostatně jako jiné dny. Jana se bála cokoliv říct. Doufala v zázrak, že si Johana svou cestu ještě rozmyslí. V tiché mlčenlivosti uběhl týden.

Po týdnu Johana zaklepala večer na Janinu ložnici. Matka ji neodmítla. “Mami, oslovila ji, on mne jednoduše opustil, nechal mne. Vždycky jsem se já  rozcházela. On mne tím strašně ponížil. Kašlu na lásku, ale vzal mi sebevědomí. Já tady nevydržím. Přišla doba Aachen.” Při poslední větě polykala slzy. Jana ji  nespatřila plakat od dětských let. Jako by její dcera ztratila srdce. Občas jí to trápilo. Znala dobře dceřinu křečovitě ukrývanou přecitlivělost. Snažila se jí tolikrát vysvětlit, že projevit city není hřích. Johana to nedokázala pochopit.

Druhý den Johana začala balit na cestu. Jana se vyděsila, protože dceřinu rozhodnutí nechtěla uvěřit. Příliš si ho nepřipouštěla. Všechno, co Johana měla ráda, každičkou milou věc hodila do popelnice. Nakonec se jí vše vešlo do jednoho kufříku. “Na těch pár dnů mi to stačí. Prohlédnu si Aachen a pak tu skončím”, vysvětlovala Janě. Jana se snažila nevnímat plně význam vyřčeného. Pořád si jakoby neuvědomovala blízkost konce a tragédii dceřina odchodu.  Johana se chovala cynicky a sobecky. Matka jí zřejmě nestála ani o to, aby zůstala kvůli ní, když ne kvůli sobě. Matka se již teď trápila, natož pak jak se bude trápit. Johana viděla jen svůj cíl.

Johana odjíždí. Jana proto upekla koláč a kuře. Vzala si volno. Snažila se působit silně. Jízda tramvají na nádraží jí připadala nekonečná. Přála si, aby se tramvaj zastavila, otočila se a odvezla je domů. Ale ona se hnala směrem k nádraží přeplněná štěbetajícími lidmi a spokojenými maminkami. Jen ony dvě nemluvily. Přitom by si potřebovaly toho tolik sdělit. Zůstalo mezi nimi mnoho nevyřčeného. A mělo zůstat. Na peróně stál vlak a Johana do něj hned nastoupila. Nesnášela loučení a přála si, aby se matka vrátila domů. Když viděla její prosebné oči, otevřela okýnko a chytla ji za ruku. Stály tam jedna za okýnkem a druhá na peróně. Ani nyní spolu nemluvily. Pouze se na sebe dívaly a spojovala je  Johanina ven vystrčená ruka. A tak tam setrvaly, až do okamžiku, kdy výpravčí zapískal. V té chvíli se Jana bolestně zachvěla. Projel jí neskutečný smutek. Stiskla pevně Johaninu dlaň. Musela ji stisknout. Věděla, že ji tiskne naposledy.

© Martina Bittnerová; 2000

od 19. 9. 2002