Martina Bittnerová

Zatracovaná i milovaná Karolína Světlá

Karolina Světlá se narodila 24. 2. 1830 jako Johana Rottová. Její tatínek, Eustach Rott, přišel do Prahy z Českého Brodu. Po vyučení v obchodním domě, si zařídil vlastní obchod, čímž se zařadil do staropražského měšťanstva. Rottovi bydleli na Starém Městě na pravém vltavském břehu v Poštovské ulici, která tehdy rozhodně nepatřila k vznešeným pražským čtvrtím. Johanka chodila do německé školy, kde se odehrály i její první autorské pokusy v němčině (jinak psát neuměla). Tyto texty jako závadné posílal učitel jejímu otci a ten ji pak za ně plísnil. Nicméně ve svých pokusech pokračovala dál. Tajně doma tvořila do zvláštního sešitu. Když ho omylem vzala do školy, dostal se opět do rukou učitele. Ten objevil v Johance velký literární talent, což se tehdy bohužel považovalo za hanbu a neštěstí. Celou záležitost oznámil jejím rodičům. Ti ji ze školy vzali a učila se pak jen doma francouzštině a hře na klavír. Zbytek času musela věnovat ručním pracím.

Zhruba kolem dvanácti let si začala vést deník v češtině, aby se v ní lépe pocvičila. Nicméně deník našel otec. Musela mu odpřisáhnout, že už nikdy nevezme pero do ruky. Ale Johanka chtěla alespoň číst, když jí psát zakázali. Osud ji vyslechl v podobě osoby policejního komisaře Josefa Kreuzmanna, který ji vzal do svého bytu v budově pražské policie a tam ji umožnil pravidelnou četbu německé literatury. Zde mne napadá paralela s Boženou Němcovou, jež se zhruba ve stejném věku seznamovala s literaturou na zámku ve Chvalkovicích. Němcová ale vyrůstala na venkově v souznění s přírodou, ponechána sama sobě. Kdežto výchova Světlé byla měšťansky konvenční. Johanka se svou citlivou a hloubavou povahou v ovzduší nesmyslných konvencí trpěla.

S příchodem rodinného učitele hudby Petra Mužáka nastalo v rodině Rottových volnější české smýšlení. Mužák se stýkal s tehdejšími vlastenci a mnoho jich přivedl do Rottovy rodiny. Mužák tak přivedl v roce 1849 Boženu Němcovou, která už několik let patřila mezi literáty. Johanka se s Němcovou přátelila do roku 1853. Němcová, silná osobnost, měla na Johanku velký vliv. Neuznávala konvence a jako jediného soudce uznávala své vlastní svědomí. Pro Johanku se otevřel nový svět. V Němcové poznala ženu hrdou, nezávislou bojující o dívčí vzdělanost a práva ženy.

Roku 1852 se Johanka vdala za Petra Mužáka. Rok nato porodila dceru Boženku, jejíž kmotrou byla Němcová. Avšak Boženka hodně churavěla a za pár měsíců zemřela. Johanka se ze smrti dcery nedokázala vzpamatovat. Jako terapii si zvolila psaní. Duševní činnost ji doporučil i lékař, snoubenec její sestry Žofie, dr. Podlipský. V tomto nelehkém období poznala i své později milované Podještědí, kam jí manžel odvezl na prázdniny na zotavenou.

Roku 1858 vstoupila Johanka Mužáková do literatury jako Karolína Světlá prací s názvem „Dvojí probuzení“ v památném prvním ročníku almanachu Máj. Ocitla se ve společnosti mládeží milovaného Vítězslava Hálka, Boženy Němcové a především Jana Nerudy. Poslední jmenovaný jí ovlivnil nejvíc. Z lásky k němu, z prožitého vnitřního dramatu, čerpala až do své smrti.

S Nerudou se setkala poprvé ještě coby studentem, kdy oba chodívali do rodiny českého vlastence Hemerky. Johana byla vdaná, ale přese všechnu úctu k manželovi se necítila v manželství šťastná. Sama o povaze své a svého muže řekla:“ On byl rozum a pozitivnost, já fantazie a zas fantazie, on kráčel, já chtěla létat.“ Od počátku si s Nerudou rozuměla. Více se s ním ale stýkala, až když pracoval jako novinář a redaktor a ona působila na poli literárním. V té době Nerudu, básníka nikdo neznal. Jeho poezii lidé nechápali a první sbírku „Hřbitovní kvítí“ tvrdě kritika odsoudila. Neruda se nacházel v určité básnické krizi. Světlá ho neúnavně nabádala k další činnosti. Snažili se vzájemně podporovat. Tím se víc sblížili a Neruda se do Světlé zamiloval. Své city vyjadřoval upřímně a vášnivě. Světlá ho stále odkazovala do mezí přátelství. On přitom po ní toužil. Chtěl nejen jejího ducha, ale i tělo. Viděl v ní ženu, jíž si postavil na piedestal a hluboce se jí kořil. Přitom Světlá, narozdíl od Němcové, nebyla zrovna výjimečná krasavice. Ale šlo o souznění duší dvou lidí, kteří by za jiných okolností a v jiném století mohli a měli žít spolu.

V tomto okamžiku se musím trochu zastavit. Světlé je vyčítána dodnes určitá chladnost k citům Nerudy. Je přirovnávána k Němcové, která své milence bláznivě milovala, manžel, nemanžel. Jenomže Světlá, vychovaná maloměšťácky konvenčně, stavěla manželskou úctu nadevše. Možná se nechala zbytečně svazovat tehdejšími morálními pravidly, ale bála se veřejné ostudy ne kvůli sobě, ale kvůli svým nejbližším, protože by stín padl i na ně. Tehdy se Praha rozhodně neblížila k anonymnímu velkoměstu, spíš zde vládl duch maloměsta se všemi nectnostmi z toho vyplývajícími. Světlá možná milovala Nerudu, víc než si byla ochotná připustit. Ten hluboký cit ji rozhodně překvapil. Téměř ve třiceti letech nic tak intenzívního asi ani nečekala. Bojovala sama se sebou. Nechtěla ublížit rodině, ale nechtěla se vzdát Nerudy, proto zvolila cestu přátelství. Doufala, že ho tím neztratí. Neruda ji přemlouval, aby s ním utekla. Němcová by ho na jejím místě poslechla, jenomže Světlá měla jinou povahu. Cítila odpovědnost vůči manželovi, když mu dala manželský slib. Těžko se nalézají slova jak celou tu vnitřní tragédii Světlé popsat. Okamžik citového tápání najdeme v dopise sestře Žofii, kde píše o naturelu svého muže, o vzájemném neporozumění a pak se zmiňuje o Nerudovi:“ Ta druhá povaha, která se mi tak znenadání v cestu vpletla, je mi příliš podobná...“ Dále píše, že „není mravní na žádný pád, vzdor pohlavní čistoty“. Kdyby prý chtěla mravně jednat, tu by „se nesměla na nic ohlednouti a jít za citem svým a ten jí praví hlasem neomylným, že by osvítila zatemnělou duši a svému životu teprv pravého dala významu.“ A Neruda se Světlé vyznává: „ .... Tato láska ze mne učinila to, čím jsi Ty, jsme si teď rovni. Já Ti jí víc nabízeti nebudu, ale já si ji také zakázati nedám.“ V posledním svém dopise z prázdnin Světlá Nerudovi píše, jak se těší na návrat a na něj. Bohužel k jejich shledání nedošlo.

Světlá se ještě o prázdninách dozvěděla, že Nerudovi hrozí vězení za dluhy. Prodala tajně rodinný šperk a složitou cestou záminek přes jednu přítelkyni peníze Nerudovi odeslala. Ona přítelkyně nešťastnou shodou okolností zjistila, kdo ve skutečnosti peníze (odesílané na fingované poste restante) přijal. O příjemci peněz nemlčela. Když se Světlá s manželem vrátila do Prahy, měšťáci ji a Nerudu čile a veřejně propírali. Neruda musel vydat Mužákovi dopisy Světlé, která nabídla manželu rozchod, ale on odmítl, protože na obsahu dopisů neshledával nic závadného. Nicméně Světlá musela přerušit veškeré styky s Nerudou. Musela Nerudovy dopisy spálit (popel z nich si uložila do krabičky, ona krabička se dochovala, pokud se nemýlím, dodnes) a slíbit muži, že se s ním nikdy nesetká, nepromluví, ani mu nenapíše. Což splnila. Dokonce, když se stárnoucí Světlá s Nerudou potkávala v parku, vždy ho jen uctivě pozdravila, ale nikdy se s ním nezastavila na kus řeči.

Nicméně ihned po roztržce a prozrazení přátelství s Nerudou, kdy slíbila, že Nerudovi nenapíše, napsala mu na rozloučenou tajně poslední list, jenž prozrazuje skutečný hluboký cit a je nejkrásnější z celé korespondence. Bohužel i s tímto listem si pohrál osud. Neruda jej nikdy neobdržel. Nikdy se nedozvěděl, že ho Světlá opravdu vroucně milovala jako nikdy předtím, ani potom jiného muže. Doručením listu pověřila Světlá svou přítelkyni, která jej nedoručila a předala ho až neteři Světlé po její smrti s tím, že ji Světlá údajně sdělila, že ho může i nemusí doručit.

Světlá zbytek svého života obětovala literatuře. Neměla materiální bídu jako Němcová, ale zase neměla děti, ani lásku muže. Do Podještědí utíkala 35 let. Žila víc sama než se svým manželem. Jako by musela tvrdě zaplatit za těch pár chvil štěstí s Nerudou. Literárně stála vždy ve stínu Němcové. Přitom by Němcovou jistě potěšila, neboť se zasloužila velkou měrou o rozvoj vzdělávání dívek, tedy o to, co Němcovou rovněž trápilo, jen zemřela příliš brzy a nemohla své myšlenky realizovat.

Proto přestaňme stavět Světlou a Němcovou proti sobě. Obě předběhly svou dobu a i když nám zanechaly velký literární odkaz, zůstaly především normálními ženami mající své touhy a trápení. Chtěly milovat a být milovány. Jen si každá zvolila svou vlastní cestu.

Na závěr si dovolím ocitovat z nedoručeného posledního dopisu Světlé Nerudovi.

„Podletí uletělo, poslední sen uvadl s posledními růžemi, kdo jich bude želet, uzrává-li místi nich na polích zlatá žeň? Zraji s ní, dumání moje, poslední to ohlas prchající mladosti, ustoupilo činnosti. Nechci být jen listem, nýbrž květem na spanilém stromě mého národa. Nevím, nevím, nepodlehnu-li nepříznivým mému vyvinutí poměrům, odolám-li nepřízni, závisti a nenávisti ze všech stran na mne doléhající... jsem ale tak pevně přesvědčena, že aspoň Vy, pane vážený, mi přejete, aby mi tato poslední touha neselhala, jako jste přesvědčen Vy, že se vždy srdečně potěším, dozvím-li se jakousi vlídnou náhodou, že jste tak šťasten, jak jsem si vždy přála a nikdy přáti nepřestanu.“

© Martina Bittnerová; 2001

od 19. 9. 2002