|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
||||||
|
|
|
|||||||
|
|
|
|
|
|
|
|||
|
|
||||||||
|
Martina BittnerováPoezie 03Jen stromy by mohly lhát Lásko, voníš po rajských jablíčkáchco vzpínají se za domem ještě pořád mám o Tebe strach pamatuješ hledali jsme za mořem oblázky jež obrousil čas a ten náš ke konci nachýlil Lásko, krev stéká po kapkách to jak Ti jeden ublížil na písek pršela rubínová pamatuješ svou krví jsi ho obarvil Lásko, kéž by úzkosti zabil vrah a rubínovou bolest příboj odplavil pak bych se mohla přestat bát o Tebe a o čas (u soudu farizeům jen stromy by mohly lhát) Rybičková Jsem vetřelec v tvém doměmoc utahuju kohoutky a dveře za sebou nezavírám sto dalších chyb mi vyčítáš a já se cítím jak rybičková pomazánka co namazal sis na chleba když pomalu mě polykáš vzdávám se tvým útrobám už tu není místa pro mě Milenka noci Jsem milenka nocipřicházím ve tmě na rtech ulpělá krev po oběti se sápu ale nerada slyším poslední vzdech bloudím v černých lesích v patách následuje mě jen smečka vlků miluju soumrak když objímá mě vzdávám se mu a hladím jeho nahá ramena Když spíš Když spíšmáš v sobě něhu dítěte v overalu já se tě dotýkám konečky svých vlasů když sníš já přemýšlím jak nenarušit božských snů aureolu a umět vteřinou zachytit tu krásu Zlodějka Jsem zlodějka citůale jen své tělo dávám jsem chtivá bez soucitu a stále duši hledám podlehla jsem ďáblovu kouzlu pevně stojíc na hvězdném rozcestníku smutná je těžké rozhodnout se a nezůstat osamělá Horké léto Měla jsem úrodné srdceúrodné jak černozem než nad mou hlavou černý havran přeletěl Měla jsem žádoucí tělo žádoucí jak první žeň než nade mnou svá křídla rozevřel Měla jsem spalující touhu spalující jak letní den než mne svým zobákem navždy oněměl .... bylo to horké léto U řeky Za světel města hladina tyrkysově zářilakalnost odešla s půlnocí když kapka po kapce ji jemně čeřila a vysoko nad vodou kýval se hrot metronomu v tom tichu my vidoucí zřeli trnovou korunu Chodec po Vltavě Na prsou hrdě křížkdyž po Vltavě kráčíš ruce rozevřené máš otočíš se na chvilku a ptáš se Vás slečno odněkud znám jdu za ním tiše toť silná víra má já kráčím tiše vstříc dalším skutkům vstříc novým legendám Už se neptejte Už se mě na něj neptejtekdyž jeho jméno vyřknete v očích mám slaný lesk co slzám se přikládá Už se mě na lásku neptejte má zvláštní příchuť pampelišek a slunce v nich ubývá Už se mě nikdy neptejte na vše co bolelo pampelišek více nenatrhám mé slunce za obzor zapadlo Na Vyšehradě Jak vlny v roubouřeném mořislovo o slova se tříští a cvakotu fotoaparátu přihlíží jen pomníky náhle se odkudsi zamilovaný pár vynořil a hned za hradbami mizí my ve společnosti mrtvých básníků snažíme se zachytit ta slova vcítit atmosféru neztratit se sami sobě na Vyšehradě v podvečeru |
|
|