Martina Bittnerová

Gigolem vlastní ženy

Ten den bylo úmorné vedro. Slunce do místnosti pronikalo mezerami v žaluziích. Soudkyně si otírala čelo od potu. Evidentně se těšila stejně jako já, až odtud bude moci odejít a někde se osvěžit. Právě totiž naslouchala výplodům mé skoro ex-manželky Zuzky. Vůbec jsem její řeč nevnímal. Koukal jsem tupě na soudkyni a v myšlenkách utíkal k dovolené u moře a k Markétiným černým vlasům. Náhle soudkyně svraštila čelo. Soustředil jsem se. Zamával moři i vlasům a napjal sluch. Málem jsem omdlel. Má drahá choť, ač jsme se předem na všem dohodli, změnila úplně své stanovisko.Mohl jsem si spočítat, že to udělá. Nechtěla se rozvést. Chtěla mě stále ještě urputně a beznadějně, ale já ji ne. Měl jsem rád našeho syna, náš byt, který jsem zařizoval, jen ji jsem rád neměl. Zůstalo ve mne pouze jakési zvláštní pouto. Kdysi jsem se ženil z velké lásky. Navíc mi porodila syna. Za což jsem si ji vážil. Ve skutečnosti jsem miloval Markétu a před ní Simonu, Helenu, Radku, Adélu… Miloval jsem mnoho žen, ale domov jsem cítil jen u Zuzany. Jako bych nedokázal existovat bez jejího peskování a mizerných jídel.

Zuzana zmlkla. Soudkyně mne vyzvala, abych se vyjádřil. Vzmohl jsem se pouze na rozpačitý nesouhlas. Vrhla na mne zlostný pohled a pak nás v podstatě vyhodila s tím, ať si oba vše přes léto rozmyslíme a v říjnu se zde znovu sejdeme. Zuzka se triumfálně usmívala, dokonale upravená a nalíčená, slušelo jí to ve světlém kostýmku. Kontrastoval s její olivovou pletí. Uměla na muže zapůsobit velice svůdně. Jinak se projevovala více méně chladně a náš milostný život prakticky skončil splozením syna. Před budovou soudu jsem si oddechl. Vnitřně jsem se považoval za dávno rozvedeného. Zuzka mi nabídla odvoz naším autem, o které mne už obrala, na nádraží. Spěchal jsem k Markétě. Potřeboval jsem hrozně moc vypadnout z rodného provinčního městečka, odkud jsem před dvěma roky utekl zkusit žít znovu a líp. Jsem alkoholik a doufal jsem, že se své závislosti zbavím. Nepodařilo se. Zuzka řídila mizerně. Ještě ke všemu celou cestu švitořila o svých rodičích a hlavně mi ukládala, co vše syn potřebuje koupit. Rozmrzele jsem něco zabručel. Na závěr svého monologu mne dorazila: „ Nezlob se, že jsem u soudu povídala něco jiného než na čem jsme se domluvili, ale mamka s taťkou nechtějí, abych se nechala od tebe okrást.“ Krev se mi nahrnula do mozku a zařval jsem:“Zastav.“ Mého křiku se bála, proto poslechla. Vystoupil jsem a do nádražní hospody došel pěšky. Musel jsem se nějak uklidnit.

V Brně jsem se z vlaku vymotal totálně opilý. Markéta bydlela v malém bytě v Chrlicích, okrajové čtvrti, kde lišky dávaly dobrou noc a autobus tam zajížděl s dlouhými intervaly.Trochu jsem vystřízlivěl, ale stejně mne sjela už ve dveřích, proč jsem ji nezavolal a proč jsem zase pil. „Slavil jsem rozvod. Podařilo se“, lhal jsem jí i sám sobě. Uvařila mi kafe a ohřála večeři. Díky čemuž jsem se docela dobře vzpamatoval. Držela mě nad vodou. Živila mne, prakticky jsem u ní bydlel, ač se mému trvalému nastěhování bránila. Často jsem měnil zaměstnání. Odevšad mne vyhodili. Přitom v práci jsem se skoro pití nedotkl. Byl jsem na Markétě zcela existenčně závislý, ale odmítal jsem si to připustit. Pořád jsem jí i sobě naivně dokazoval, kdo v našem vztahu hraje dominantní roli. Musel jsem, protože Zuzka mne málokdy odporovala, obdivovala mne, Markéta nikoliv, což mne pěkně štvalo. Večer mne místo televize vyhnala na procházku. Doplazil jsem se až na náměstí a místo posezení v hospůdce, mne hnala zpět. Vše mi vynahradila v posteli. Tam mi připadala jako ta nejsladší bytost na světě. Miloval jsem ji a pro ní jedinou jsem toužil stát se nejlepším.

Asi za týden mi konečně dovolila, abych si všechny své věci odstěhoval k ní. Slíbil jsem jí, že pokud budu jezdit za synem, nebudu trávit víkendy s ním u Zuzky v bytě. Kladla mi to jako podmínku našeho soužití. Nenávidím podmínky, ale s vizí typu- časem jí to rozmluvím, jsem na ni přistoupil. Docela jsem si nové bydlení užíval. Natřel jsem poličky a opravil skříň. Dost jsem si tím u ní šplhnul. Často jsme se hádali, ale mně to nějak nevadilo. Markétu to ovšem drtilo. Další problém nastal tehdy, když jsem se s ní nějak přestával intimně stýkat. Vymlouval jsem se na únavu. Přitahovala mne, ale asi jsem si v manželství v sobě zakódoval, že s ženou, kterou žiju, nespím. Tropila kvůli tomu scény. Prý ji to hrozně uráželo. Alespoň tak mi to vysvětlovala. Se mnou nic nehnulo. Přeháněla. Zkoušel jsem na ni po dobrém i po zlém a ona vždy tiše brečela. Nenávidím zoufalé ženské, proto mne napadlo obveselit se návštěvou syna. Stýskalo se mi po něm a potřeboval jsem si popovídat s kamarády. Když jsem svůj úmysl Markétě sdělil, vynadala mi, proč porušuji naši úmluvu a proč pojedu za Zuzanou. Argumentoval jsem:“Jedu za synem, ne za ní.“ „Budeš s ní v jednom bytě,“ oponovala. Rozplakala se. Nic nechápala. Před mým odjezdem ledově procedila mezi zuby:“ Už se nevracej.“ Nebral jsem ji vážně a odjel jsem.

U Zuzany na mne dýchla atmosféra známého klidu a zaběhnutéo stereotypu. Opět v kuchyni připalovala brambory a meizím utírala prach, luxovala a cídila koupelnu. V úklidu se projevovala poněkud fanaticky. Buzerovala mě i za špatně srovnané boty. Lezla mi tím na nervy, ale za deset let soužití jsem si zvykl. Syn mi hopsal téměř po hlavě a dával nesmyslné dotazy na téma mých znalostí počítačových her. Kéž bych uměl počítač vůbec zapnout, když jsem do něj investoval padesát tisíc. Ani syn mne od mých starostí o Markétu a budoucnost nerozptýlil. Tušil jsem něco zlého. Nezvedla mi ani telefon. Otrávený a rozmrzelý jsem poslal mladýho do hajan.

Zuzka seděla u televize. Vytáhla odněkud flašku bílýho. Nalila mi a zeptala se:“ Ty máš nějaký trable?“ „Trochu“, zablekotal jsem. Znala mne ze všechh nejlíp a tak jsme tam seděli, pili a povídali si. Vždyť jsme toho spolu hodně prožili. Jako ženská mne ale nebrala. Usnula v ložnici sama a já v obýváku. Ráno mne pohltil podivný neklid. Vyrazil jsem bez rozmyslů za Markétou. Vlak se nemožně coural a autobus rovněž. Do domu jsem vstupoval s předem připravenými výčitkami, ale nedostal jsem příležitost cokoliv říct. Otevřela mi jiná Markéta, podivně studená a hrozivě vyrovnaná. Podívala se mi do očí a a vyřkla hnusné slovo:“Konec.“ „Mezi námi je konec“, zopakovala. V tom okamžiku se všechno zhroutilo, posmutnělo a ztratilo smysl. Stály jsme proti sobě v bytě, jež jsem pomalu začínal považovat za svůj domov s dívkou, kterou bych si dokázal vzít za ženu a matku svých dalších dětí. Sbalil jsem si věci. Na rozloučenou mi suše oznámila:“Těch dlužných dvacet tisíc mi vrátíš do třech měsíců.“

Zničený, zhrzený a zklamaný jsem se poflakoval po barech asi dva týdny. Pak mi došly prakticky finance (ulité z posledního zaměstnání). Nevěděl jsem, co dál. Žádná ženská mne nikdy neopustila, až teď Markéta. Pochopil jsem, jak to muselo bolet ty holky, co jsem opustil já. Napadla mne spásná myšlenka – Zuzana. Rozhodl jsem se k ní vrátit. Zvykl jsem si žít na úkor druhých, půjčovat si a nevracet. Jenomže Zuzka byla právě na peníze opatrná. Deset let mne škubala jako slepici. Naposledy ze mne vydřela na počítač. Potom jsem ztratil práci a ona mne více méně vyštípala. Nevyštípala, do Brna jsem přesídlil dobrovolně. Od té doby pořádně nepracuju.

Přemýšlel jsem, jak ze Zuzany něco vyrazit. Znamenala pro mne poslední naději. Nic jsem jí naštěstí vysvětlovat nemusel. Opět jsme seděli u televize s načatým vínem. Bavili jsme se o všem možném. Ty lahve jsme vypili nakonec čtyři. Opili jsme se. Chtěla, abych se s ní vyspal, protože nikoho dlouho neměla a mne miluje. Při představě sexu s ní jsem se otřásl. Náhle se napřímila, jakoby chvilkově vystřízlivěla, a vážně mi řekla:“Ty potřebuješ mé peníze, já tvé tělo. Když se mnou budeš spát, budu ti pravidelně platit.“ Šokem jsem oněměl a vzápětí vyhrkl:“ Děláš si legraci?“ Ne, myslím to zcela vážně“, odpověděla. Přitiskla se ke mne a nezvykle vášnivě mne začala líbat….

Svůj slib dodržela. Ráno jsem v kuchyni našel obálku a v ní příjemně šustivé bankovky.

od 19. 9. 2002