Martina Bittnerová

Průvodkyně

Bezmyšlenkovitě jsem podala řidiči místenku, aniž bych mu pohlédla do tváře. Měl velké chlupaté ruce. Přála jsem si, abych byla už v Praze. Ne, že bych se do ní těšila, ale nerada se harcuji autobusem, protože nikdy nevím, kdo si vedle mne sedne.

Během vnitřní rozpravy jsem našla své místo. Třičtvrtě sedadla obýval poněkud masivní bok spolucestující obložené chlebem se salámem. Zazubila se a trochu své tělo přimáčkla k okýnku, čímž mi uvolnila asi pět centimetrů prostoru. Jízdu strávím v uličce. Zvykla jsem si. Obvykle mám totiž štěstí na podobné typy. Proti dámám štěbetalkám jsem se navždy obrnila walkmanem. Nevyhledávám řeči o ničem. Nefascinuje mne náhoda setkání. Cestuji ráda v klidu a sama.

Autobus se rozjel. Nasadila jsem sluchátka a nechala se ukolébat hudbou a spánkem. Venku se mezitím setmělo, což jsem zaregistrovala ihned po probuzení. Připadalo mi to v létě v osm hodin večer neobvyklé. Rozhlédla jsem se a všimla si podivné gestikulace lidí sedících přede mnou. Obrátila jsem se na sousedku. Naznačila mi, abych sundala sluchátka. Stejně se mi kazeta otáčela asi už potřetí. „Podívejte se z okna“, řekla mi. Pohled mne vyděsil. Místo dálnice jsme se řítili jakousi hrbolatou silničkou uprostřed lesa. Nikde žádné světlo. Jen vše obklopující tma. Nebojím se, ale teď jsem se trochu zachvěla. Vzpomněla jsem si na film, který jsem viděla jako malá. Neměla jsem ho vidět. Dívali se na něj rodiče, ale v našem mini bytě jsem se před ním neschovala. Pamatuji si scénu s kočárem ujíždějícím stejným lesem, kolem vyjící vlky a jeskyni z níž vylezl upír a sápal se po dívce z kočáru. Dvacet let nosím ten hrůzyplný obraz v sobě. A nyní se mi vrátil příliš živě. „Ptali jste se řidiče, proč jedeme jinudy?“, zeptala jsem se nahlas. (Cestovali jsme patrovým autobusem, kde řidič seděl pod námi). „Ne“, hlesli jednotně. Někteří se po mé otázce zavrtali ještě víc do sedadel, aby zůstali nespatřeni. Nevím, kde jsem v sobě vydolovala odvahu sestoupit k řidiči a dozvědět se důvod změny trasy. Jako v mátohách jsem sešla po schůdcích. Čekal mne šok. Autobus nikdo neřídil, ale přesto se volant točil. Zkusila jsem se opatrně dotknout brzd, nehnula jsem s nimi. Řízení ovládala nějaká podivná síla. Vystoupala jsem zpět nahoru. Chtěli hned vědět, co jsem zjistila. V některých chvílích se pravda nevyplácí. Znala jsem realitu, kterou jsem jim nemohla prozradit. Vypukla by panika. „Nic se neděje“, lhala jsem jim i sobě. Dál jsme pokračovali lesem. Zdál se nekonečný. Pak jsme náhle prudce vjeli na mýtinu k jeskyni a zastavili. Nikomu se nechtělo ven. Vyšla jsem první. Řidič již seděl opět za volantem. Podíval se na mne a poručil mi: “Vy ne, vy zde zůstaňte.“ Poslechla jsem. Všichni vystoupili. Venku se protahovali, vyndavali svačiny a někteří slastně zapalovali cigarety. Podivně smíření s tím, že nedostáli vytčeného cíle. Pozorovala jsem je a cítila zvláštní klid. Řidič autobus nastartoval, čímž k mé hrůze zmizela mýtina, jeskyně i cestující. Jen my dva jsme uháněli dálnicí. Pro tentokrát jsem unikla. Nehybně jsem stála vedle řidiče. Hlavou mi běžely nejčernější myšlenky. „Proč si je tam nechal a ne mě?“, vyhrkla jsem. Zatřásl mi ramenem a zašeptal:“ Prober se...“

„Prober se“, naléhavě mi třásla celým tělem kamarádka Zuzka. Otevřela jsem oči. „Konečně“, oddechla si. „Nespi a poslouchej průvodkyni“, dodala. Její jméno jsem neslyšela, ale její pozdrav -vítejte v Transylvánii, jsem slyšela docela dobře.

od 19. 9. 2002